IV.ÚS 199/04
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebylo porušeno základní právo na spravedlivý proces ani jiné právo zaručené Listinou. Soud se výkladem přechodných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. opřel o § 137 zákona, podle něhož se výsluhový příspěvek zvyšuje stejným způsobem jako důchody z důchodového pojištění. Námitka o nesprávném senátu byla zamítnuta, protože soud rozhodoval podle rozvrhu práce a odůvodnění bylo přehledné. Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv ani mezinárodních závazků České republiky.
Rubrum
IV.ÚS 199/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, o ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného JUDr. P. G., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2004, čj. 5 A 31/2001-56, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23.6.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele mělo být napadeným rozsudkem zasaženo do jeho základních práv daných čl. 1, čl. 3, čl. 10, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I. Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím VÚSZ čj. 540419/1661/804-7 ze dne 4. prosince 2000 byl stěžovateli zvýšen s účinností od 1.12.2000 výsluhový příspěvek, poskytovaný mu podle zákona č. 76/1959 Sb., o 4,5%. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, neboť je považoval za nezákonné. Ministerstvo obrany- finanční sekce rozhodnutím čj. 45/3-3147/2001-8201 ze dne 8.2.2001 napadené rozhodnutí VÚSZ v plném rozsahu potvrdilo. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 5 A 31/20001-56 ze dne 1.4.2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že jedinou žalobní námitkou bylo posouzení otázky, zda se výsluhový příspěvek přiznaný podle zákona č. 76/1959 Sb. zvyšuje podle § 137 zákona č. 221/1999 Sb. o polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění nebo zda se zvyšuje podle § 33 odst. 7 zákona č. 76/1959 Sb., tedy stejným způsobem jako procentní výměra částečného invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud vycházel z přechodných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. (část desátá, hlava II), podle kterých výsluhový příspěvek přiznaný podle dosavadních předpisů se považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni účinnosti tohoto zákona, a nadále se vyplácí a zvyšuje za podmínek, které stanoví tento zákon (tj. zákon č. 221/1999 Sb.). Podmínky pro zvyšování výsluhového příspěvku jsou stanoveny § 137 zákona č. 221/1999 Sb. tak, že se výsluhový příspěvek zvyšuje stejným způsobem a ve stejných termínech jako procentní výměra důchodů z důchodového pojištění, přičemž zvýšení činí polovinu procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění. S námitkou stěžovatele, že mezi podmínky, které zákon č. 221/1999 Sb. stanoví pro zvyšování výsluhového příspěvku je nutné zařadit i § 143 odst. 9 cit. zákona, který stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka z povolání, tedy za podmínek stanovených zákonem č. 76/1959 Sb., nelze souhlasit. Citované ustanovení se podle Nejvyššího správního soudu vztahuje pouze na nově přiznané výsluhové náležitosti. Výkladem dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že u daného zákonného ustanovení nejde o úpravu retroaktivní, ale o prospektivní, tedy o úpravu směřující od účinnosti zákona do budoucna. II. Rozsudek napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že jím byla porušena rovnost v důstojnosti a právech a zákaz diskriminace, zaručené čl. 1 a 3 Listiny, dále právo na ochranu lidské důstojnosti a osobní cti zaručené čl. 10 Listiny a právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce zaručené čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy. K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud interpretoval podle stěžovatele přechodná ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. ústavně nekonformním způsobem. Porušení práva na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce spatřoval stěžovatel dále v tom, že ve skutečnosti byla věc rozhodnuta nikoliv příslušným senátem, ale jiným senátem, který projednával žalobu jiného žalobce. Senát Nejvyššího soudu totiž podle stěžovatele přejal rozhodnutí jiného senátu a to doslovným opisováním částí odůvodnění tohoto jiného rozsudku. Nejvyšší správní soud ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 11.3.2005 uvedl, že setrvává na svém právním názoru vyjádřeném v napadeném rozsudku, tedy že výsluhový příspěvek přiznaný podle zákona č. 76/1959 Sb. se zvyšuje postupem podle § 137 zákona č. 221/1999 Sb., ustanovení § 143 odst. 9 tohoto zákona se nepoužije. Svůj právní názor v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, a proto na něj odkazuje. Pokud má stěžovatel za to, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že převzal z odůvodnění jednoho svého rozsudku část argumentace do rozsudku jiného, Nejvyšší správní soud neshledává takový postup protiústavním. V dané věci totiž senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že o právně totožné věci již Nejvyšší správní soud rozhodoval a s právním názorem v tomto rozhodnutí se ztotožnil. Takový postup je v souladu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a neznamená, že by o věci rozhodoval jiný senát, než je uveden v záhlaví napadeného rozsudku, jak uvádí stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl. III. Ústavní soud, po prostudování spisu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 A 31/01 a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nebylo zjištěno. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově polemice s výkladem přechodných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb. a stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. V podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval Nejvyšší správní soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění přesvědčivě vypořádal. K námitce stěžovatele, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát Nejvyššího správního soudu Ústavní soud konstatoval, že o věci rozhodoval senát, kterému věc připadla podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu. Jak bylo zjištěno, v řízení postupoval v intencích správního řádu soudního a své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil. Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí použil některé formulace z odůvodnění jiného rozhodnutí jiného senátu v právně totožné věci, s jehož právním názorem se ztotožnil, nelze považovat za porušení principu spravedlivého procesu a už vůbec z této skutečnosti nelze dovozovat, že by ve věci rozhodoval tento jiný senát než ten, který je uveden v záhlaví rozsudku. V postupu Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. IV. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2004, čj. 5 A 31/2001-56 nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2005 JUDr. Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.