IV.ÚS 2005/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky T. K., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem Pernerova 444, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2026 č. j. 22 Cdo 734/2026-611, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. srpna 2025 č. j. 23 Co 431/2024-554 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. června 2024 č. j. 7 C 38/2019-486, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 7 C 38/2019-494, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a M. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že v rozsudku specifikovaný pozemek se stavbou je v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, každého ideální polovinou (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II); navazujícím usnesením ze dne 24. 9. 2024 č. j. 7 C 38/2019-494 pak rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu. Mezi účastníky bylo nesporné trvání jejich manželství, sporné bylo vlastnictví nemovitosti nabyté kupní smlouvou ze dne 12. 2. 1996, kterou vedlejší účastník jako kupující uzavřel se svědkem - prodávajícím za kupní cenu 1 200 000 Kč a v níž stěžovatelka jako manželka kupujícího prohlásila, že vedlejší účastník nemovitost nabývá z vlastních finančních prostředků a že nebude náležet do jejich tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"). Okresní soud věc posoudil podle § 3028 odst. 2 občanského zákoníku, ve spojení s § 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998, a vycházel rovněž ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 3. 2. 1972 sp. zn. Cpj 86/71, podle něhož i za tehdejší právní úpravy tvoří majetek nabytý za trvání manželství společný majetek manželů, neprokáže-li se zákonná výjimka. Naléhavý právní zájem stěžovatelky shledal ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu, s ohledem na nesoulad zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se stěžovatelkou tvrzeným stavem.

2. Tvrzení stěžovatelky, že její podpis na kupní smlouvě i v ověřovací knize notářky byl zfalšován, resp. že jej mohla učinit v důsledku posttraumatické stresové poruchy v důsledku psychického a fyzického týrání vedlejším účastníkem (za něž byl pravomocně odsouzen), okresní soud vyvrátil znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví včetně jeho doplňku a výslechem znalce, jakož i výpovědí svědka - prodávajícího nemovitosti, který osobní účast stěžovatelky při podpisu potvrdil. Vedlejší účastník unesl důkazní břemeno ohledně výlučnosti finančních prostředků použitých na koupi daného majetku získaných jeho výdělečnou činností ve Spolkové republice Německo. Návrh na provedení důkazu tajně pořízenou zvukovou nahrávkou rozhovoru účastníků okresní soud zamítl. Vydržení vlastnického práva okresní soud vyloučil s odůvodněním, že stěžovatelka již při podpisu kupní smlouvy prohlásila, že nemovitost nenáleží do BSM.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí ve věci samé a změnil jej ve výrokové části týkající se nákladů řízení. Namítala-li stěžovatelka, že okresní soud nereagoval na to, že vedlejší účastník až po soudem provedené koncentraci řízení změnil svá skutková tvrzení o způsobu úhrady kupní ceny, pak krajský soud k tomu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že účinky koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu účastníkovi nebrání popírat tvrzení protistrany a vyjadřovat se k důkazům prováděným v řízení. Tvrzení vedlejšího účastníka o způsobu úhrady kupní ceny bylo do řízení vneseno ještě před koncentrací a v dalším řízení bylo pouze upřesňováno, nikoli měněno v rozhodných skutečnostech. Participace stěžovatelky na úhradě kupní ceny v rozsahu asi 30 000 Kč proběhla až po rozvodu manželství, nemohla tedy založit společné jmění ani podílové spoluvlastnictví k nemovitostem nabytým již v roce 1996, nanejvýš mohla založit její nárok z bezdůvodného obohacení. Okresní soud dostatečně vyložil důvody vyloučení nahrávky rozhovoru stěžovatelky s vedlejším účastníkem z dokazování s tím, že ani tato nahrávka nemůže nic změnit na již prokázaném způsobu nabytí nemovitosti v roce 1996 do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, ať už si sám vedlejší účastník o režimu vlastnictví v minulosti myslel cokoli. V řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník do Spolkové republiky Německo za prací v rozhodném období skutečně jezdil a měl tam i uložené finanční prostředky, evidenční listy důchodového pojištění na tom samy o sobě nemohou ničeho změnit. K vydržení uvedl, že stěžovatelka již při podpisu kupní smlouvy prohlásila, že nemovitost nenáleží do BSM, nemohla být v dobré víře, že tvoří součást společného jmění jejího a vedlejšího účastníka. Stěžovatelka konečně v odvolacím řízení namítala, že v důsledku funkčního, provozního a stavebně-technického propojení sporné budovy se sousední budovou zanikl předmět sporu jako samostatná věc. Krajský soud takovou argumentaci označil za nepřípustnou novotu v odvolacím řízení; o stavebně-technickém stavu majetku z 90. let stěžovatelka věděla již v řízení před okresním soudem, proto k tvrzení nepřihlédl.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Shledal, že tento požadavek nemůže nahradit pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci. Stěžovatelka namítala z podstatné části pouze to, že se soudy nižších stupňů určitou skutečností nezabývaly nebo ji nesprávně vyhodnotily, aniž formulovala konkrétní právní otázku a vztah jejího řešení k judikatuře Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (to se týkalo způsobu úhrady kupní ceny, věrohodnosti svědků nebo vyhodnocení evidenčních listů). Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. K námitce vadné aplikace koncentračních pravidel a poučovací povinnosti Nejvyšší soud uvedl, že koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu nastává ze zákona bez ohledu na vůli účastníků či soudu a nebrání účastníkovi v dalším řízení popírat tvrzení protistrany nebo se vyjadřovat k prováděným důkazům. V posuzované věci byli účastníci o koncentraci řádně poučeni a tvrzení o úhradě kupní ceny z výlučných prostředků vedlejšího účastníka bylo do řízení vneseno ještě před koncentrací, přičemž vedlejší účastník na něm ničeho nezměnil, pouze upřesnil způsob úhrady. Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud uzavřel, že proti nim není dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutkový základ věci byl v průběhu řízení zásadním způsobem změněn tvrzeními vedlejšího účastníka, aniž byla stěžovatelce poskytnuta reálná procesní možnost na tuto změnu reagovat. Vedlejší účastník původně tvrdil, že celou kupní cenu 1 200 000 Kč zaplatil v hotovosti při podpisu kupní smlouvy; svědek - prodávající však při výslechu uvedl, že žádnou takovou platbu neobdržel a že mu vedlejší účastník pouze ukázal peníze blíže neurčené hodnoty. Uvedl také, že jej vedlejší účastník před výslechem navštívil a instruoval, co má vypovídat. Vedlejší účastník následně svá tvrzení zcela změnil tak, že částku 970 000 Kč zaplatil svědkovi až o několik měsíců později, doplatek 230 000 Kč zůstal jako dluh částečně hrazený naturálním plněním a částečně prominutý. Soudy toto nesprávně označily za pouhé "upřesnění", nikoli změnu tvrzení uplatněnou až po koncentrační lhůtě, navíc svědeckými výpověďmi zcela vyvrácenou. Stěžovatelce tím bylo znemožněno přizpůsobit důkazní strategii novému skutkovému rámci.

6. Soudy neprovedly jí navrhované důkazy, kterými by reagovala na nově a vadně vymezený skutkový základ, přičemž důkazy odmítly s odůvodněním, že skutkový stav je již dostatečně objasněn. Konkrétně nebyl proveden důkaz zvukovou nahrávkou jejího rozhovoru s vedlejším účastníkem, která měla prokázat vůli obou manželů považovat nemovitost za součást společného jmění a vyvrátit věrohodnost vedlejšího účastníka (podpůrně navrhovala i přečtení protokolu o výslechu vedlejšího účastníka z trestního řízení). Soudy nepřihlédly k písemnému doplnění výpovědi svědka - prodávajícího, které mělo objasnit skutečný způsob zaplacení kupní ceny vyvracející skutkový stav, na němž soudy založily svá rozhodnutí. Soudy rovněž nevyhodnotily jí navržené evidenční listy příslušné pobočky České správy sociálního zabezpečení, které měly prokázat, že vedlejší účastník byl v letech 1980 až 1989 nepřetržitě zaměstnán v tehdejším Československu bez neplaceného volna, což vylučuje jím tvrzený výdělek v Německu. Soudy rovněž příliš formalisticky posoudily otázku splnění podmínek mimořádného vydržení. Vycházely pouze z prohlášení v kupní smlouvě, aniž zohlednily, že část kupní ceny byla uhrazena ze společných prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1578/2003). Soudy rozhodly odborné skutkové otázky (technický a funkční charakter propojení sporného nemovitého majetku) bez odpovídajícího odborného podkladu. Listiny stavebního úřadu stěžovatelka předložila teprve v odvolacím řízení poté, co se k nim po dvouleté snaze dostala. Jde podle ní o otázku (ne)existence předmětu řízení, kterou je nutno zkoumat za řízení kdykoli. Konečně namítá, že dovolání nesměřovalo proti skutkovým zjištěním, nýbrž proti procesnímu způsobu, jak soudy k těmto zjištěním dospěly.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

8. V rozsahu, v jakém navrhuje zrušit rovněž výrok rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, který již byl rozhodnutím krajského soudu změněn, není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti soudů zasahuje jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Stěžovatelka do značné míry jen opakuje argumenty, se kterými se dostatečně podrobně a ústavně souladně vypořádaly obecné soudy. To platí již pro soubor námitek ohledně úhrady kupní ceny za nemovitost. Obecné soudy vysvětlily, na čem založily závěr, že vedlejší účastník kupní cenu za nemovitost hradil ze svých výlučných prostředků a že nemovitost není součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tvrzení stěžovatelky, že při podpisu kupní smlouvy za nemovitost vedlejší účastník celou kupní cenu neuhradil, samo o sobě nemůže mít na tyto závěry vliv. Obecné soudy v této souvislosti rovněž nepochybily, pokud primárně vycházely ze spontánního projevu svědka před soudem a nepřihlížely k následným doplněním. Soudy se v daném kontextu výslovně věnovaly možnému ovlivnění svědka, přičemž uzavřely, že to nebylo prokázáno.

11. Důkazy navržené stěžovatelkou nebyly provedeny především proto, že skutečnost, kterou chtěla stěžovatelka, nebyla relevantní. Posouzení, zda sporná nemovitost je součástí společného jmění manželů či nikoli, náleží obecným soudům a závěr obecných soudů, že není důležité, zda ji sám vedlejší účastník v nahrávce či v trestním řízení za součást společného jmění označil, ve skutkovém i právním kontextu posuzované věci nevybočuje z ústavních mezí. Nelze tudíž přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy bránily stěžovatelce reagovat na procesní vývoj, pouze ústavně konformně vysvětlily nadbytečnost navržených důkazů. Soudy se také ústavně konformně zabývaly otázkou, proč stěžovatelka vztah k danému majetku nenabyla ani vydržením. Ústavní soud ani na dalších závěrech obecných soudů, které se týkají především získávání prostředků prací ve Spolkové republice Německo, neshledává nic, co by vyžadovalo jeho kasační zásah a na jejich závěry pro případný větší detail odkazuje.

12. Obecné soudy neprováděly žádné vlastní zkoumání stavebně-technického rázu sporné nemovitosti. Stěžovatelka v odvolacím řízení přišla s námitkou, že tento majetek vlastně zanikl, protože byl stavebně-technicky propojen s jinou stavbou. K takto koncipované námitce krajský soud uvedl, že jde o nepřípustnou novotu. Tento závěr nemá povahu stavebně-technického hodnocení a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout. V této souvislosti nemůže obstát ani stěžovatelčina námitka, že bylo problematické obstarat si stavebně-technickou dokumentaci. Stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby okresnímu soudu navrhla, nechť si uvedenou stavebně-technickou dokumentaci vyžádá od příslušného orgánu sám.

13. Stěžovatelka konečně brojí proti tomu, jak Nejvyšší soud posoudil splnění podmínek přípustnosti jejího dovolání. Ústavní soud připomíná, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto v prvé řadě proto, že neformulovala žádnou právní otázku, která by přípustnost jejího dovolání mohla založit, resp. správně nevymezila zákonem předvídaný důvod dovolání. Proti tomuto závěru se stěžovatelka v ústavním stížnosti nevymezuje.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu