IV.ÚS 2030/19
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy správně uplatnily zájem dítěte na stabilitu výchovného prostředí a vyvrátily presumpci ve prospěch střídavé péče. Soudy se opřely o znalecké posudky, které ukázaly zhoršený psychický stav nezletilé, což bylo důvodem pro upřednostnění stabilního prostředí. Ústavní soud nepřezkoumal skutkové závěry nižších soudů, protože nebyly porušeny žádné ústavní práva. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nemanická 440/14, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 21 Co 110/ 2019 - 655, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2019, č. j. 32 P 15/2016-608, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a 1. nezletilé E. V. a 2. L. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na změnu péče o nezletilou vedlejší účastnici (dále též "dcera" nebo "nezletilá") a na úpravu styku nezletilé s vedlejší účastnicí 2. (dále též "matka"), upravil nově vyživovací povinnost otce, dále upravil jeho běžný styk s dcerou, rozhodl o částečné předběžné vykonatelnosti rozsudku a náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu k státu. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil v napadených výrocích rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný. Otec se před obecnými soudy domáhal (zjednodušeně řečeno) střídavé péče, na kterou soudy nepřistoupily, a na základě znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie i ostatních důkazů upřednostnily stabilitu výchovného prostředí nezletilé, návrh otce na úpravu střídavé péče zamítly a současně mu upravily rozsáhlý styk s nezletilou. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na judikaturu Ústavního soudu a dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro "vyvrácení presumpce ve prospěch střídavé péče" s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro vyvrácení presumpce je zhoršený psychický stav nezletilé v důsledku neustálých sporů rodičů, jak vyplynulo ze znaleckých posudků. Řádně zastoupený stěžovatel podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku včasnou ústavní stížnost, jelikož je přesvědčen, že obecné soudy na základě výše uvedených rozsudků zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele a jeho dítěte. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byl porušen zákaz diskriminace podle pohlaví ve spojení s porušením práva na soudní ochranu podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákazu diskriminace podle čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zachování lidské důstojnosti a ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života. Podle stěžovatele bylo porušeno i právo na nezasahování do rodinného života a vzájemné právo rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči a na pomoc státu garantovanou pečujícímu rodiči podle čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny a tzv. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Případ stěžovatele je podle něj ukázkovým případem diskriminace podle pohlaví a genderově determinované rozhodování s cílem vyloučit stěžovatele - otce z péče o dítě (v právním smyslu). Soudy využily biologicky podmíněnou péči o novorozence a batole matkou/ženou k právnímu vyloučení stěžovatele/muže z péče o dítě i pro dobu, kdy biologická podmíněnost péče matky/ženy již není. Ačkoliv se stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy o dceru řádně a ve značném rozsahu staral (6 dní a tři noci za 14 dní), ačkoliv ani znalec neformuloval objektivní důvody pro právní vyloučení otce z péče, soudy ponechaly nerovné právní postavení rodičů navzdory tomu, že v dřívější době bylo založeno objektivními a systémovými důvody nesouvisejícími s výchovnými předpoklady rodičů. Stěžovatel polemizuje ve své stížnosti s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1921/17, v němž je obsažen závěr, že střídavá péče může být plnohodnotně nahrazena svěřením dítěte do péče výlučné - se současnou úpravou "širokého" styku a který podle něj koliduje se záměrem zákonodárce a představuje nepřípustnou ingerenci Ústavního soudu do působnosti moci zákonodárné a výkonné. Své tvrzení dokládá důvodovou zprávou k občanskému zákoníku; mluví-li se v ní o péči obou rodičů, vždy se tím rozumí buď společná, nebo střídavá péče rodičů. Nastolení nebo potvrzování odlišného právního postavení rodiče proti obecné právní úpravě a odchýlení se od stejného kvantitativního naplňování povinností a práv spojených s rodičovskou odpovědností je bezesporu zásahem do rodinného života. Stěžovatel tedy tvrdí, že obecné soudy zasáhly do rodinného života stěžovatele a nezletilého dítěte a do jejich vzájemného práva na rodičovskou výchovu a péči tím, že se neřídily relevantní judikaturou, neformulovaly dostatečně silný legitimní zájem, který by bránil střídavé péči, uvedením důvodu psychického stavu dítěte nesplnily povinnost zkoumat zdroj tohoto stavu a relevanci tohoto neutrálního faktoru k preferenci výchovného prostředí matky, nezohlednily § 889 o. z., a neučinily žádný skutkový závěr z bezdůvodného a opakovaného maření styku dítěte se stěžovatelem, což je zákonný důvod pro nové rozhodnutí, komu má být dítě svěřeno do péče. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a nenalezl žádný důvod, pro který by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Nalézací i odvolací soud postupovaly podle příslušných procesních pravidel a dospěly k jednoznačným skutkovým a hmotněprávním závěrům, které Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat, jelikož není další instancí v rámci obecné justice. Oba soudy přesvědčivě vysvětlily ve svých rozhodnutích, proč jsou podle nich v tomto případě splněny předpoklady pro "vyvrácení presumpce ve prospěch střídavé péče", kterým je zhoršený psychický stav nezletilé, u níž v jejím nejlepším zájmu přetrvává v současné době akcent na stabilitu výchovného prostředí, kterou střídavá péče do určité míry vylučuje. Je to zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který je v tomto případě prioritní, nikoliv "právo stěžovatele na střídavou péči", které nevyplývá z žádného zákonného ani nadzákonného ustanovení. Stěžovatel jen v zásadě polemizuje s podrobně odůvodněnými závěry soudů obou stupňů, což nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ, ale projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo. Vzhledem k tomu, že nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatele, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.