IV.ÚS 2060/13
V PLATNOSTI- OS Ostrava 64 C 16/2009-113
- KS Ostrava 8 Co 123/2012-155
- NS 33 Cdo 503/2013
- ÚS IV.ÚS 2060/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud uznal, že soudy prvního stupně a odvolací soud řádně zvážily návrh na obnovu řízení a nebyly zjištěny porušení práva na spravedlivý proces. Náklady řízení ve výši 9 120 Kč byly považovány za bagatelní, což vylučuje jejich význam pro porušení základních práv. Ústavní soud se nezabýval výkladem podústavního práva, protože rozdílný názor na jeho interpretaci nemůže být základem ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Michaelou Kopeňovou, advokátkou se sídlem Žerotínova 1051/19, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 33 Cdo 503/2013-237, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012 č. j. 8 Co 123/2012-155 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2011 č. j. 64 C 16/2009-113, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na obnovu řízení. Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zamítl jako nedůvodný návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 84 C 338/2003, neboť stěžovatelka v řízení nepředložila nové skutečnosti či důkazy, které bez své viny nemohla použít v řízení původním. Odvolací soud vedle toho, že přisvědčil soudu prvního stupně, že tu nejsou skutečnosti, které by mohly pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že žalovaná podala žalobu na obnovu řízení po marném uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty podle § 233 odst. l o. s. ř. Dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a namítá, že jejich postupem došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť soudy se dostatečně nezabývaly její argumentací a předloženými důkazy, což má za následek, že se stěžovatelka nemůže domoci soudní ochrany. Stěžovatelce nebyl umožněn přístup k soudu, aby mohla adekvátně hájit svá práva. Domnívá se, že soudy nedodržely princip rovnosti stran, když jí předložené důkazy a tvrzení nehodnotily v souladu s občanským soudním řádem a odmítaly vzít v potaz předestřené souvislosti a s ohledem na jejich význam rozhodnout. Dále namítá, že do jejího práva na spravedlivý proces bylo zasaženo tím, že se soudy při rozhodování o nákladech řízení nezabývaly pravidly vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, vztahující se k hodnocení účelnosti vynaložených nákladů řízení v případech zastupování účastníka řízení, kterým je statutární město, advokátem. Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se stěžovatelčiným návrhem na obnovu řízení řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám vytýkaným stěžovatelkou. Ostatně stěžovatelka své námitky formulovala zcela obecně, aniž by je konkretizovala. K námitkám směřujícím do nákladového výroku Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal. Ústavní soud především konstatuje, že náklady řízení ve výši 9 120 Kč představují částku tzv. "bagatelní". Podle judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka (jejíž výše je odvozena z ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.) - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod. Za této situace, i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu krajského soudu opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud pro úplnost dodává, že na danou věc nelze automaticky aplikovat judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud přistupuje ke každému případu individuálně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvažuje možnost kasačního zásahu do rozhodnutí soudu. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka nebyla zavázána k placení nákladů v řízení u soudu prvního stupně ani u soudu dovolacího. Požadavek stěžovatelky, aby krajský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů plně úspěšné straně z důvodů jejich neúčelného vynaložení tak nelze než považovat za neodpovídající principům spravedlivého procesu. Stěžovatelka obracející se na soud se svými návrhy si přitom musí být vědoma rizika neúspěšnosti sporu a s tím spojené povinnosti platit náklady řízení. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2013 JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.