IV.ÚS 2077/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Saunia, s.r.o., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2026 č. j. 53 Co 125/2026-145, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. února 2026 č. j. 8 C 220/2023-136 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. května 2026 č. j. 8 C 220/2023-148, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že stěžovatelka je obchodní společností provozující síť saunových center na území České republiky i Slovenské republiky. V důsledku krizových opatření vlády přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, byla nucena opakovaně uzavřít své provozovny, čímž jí měla vzniknout škoda ve formě ušlého zisku ve výši 47 758 000 Kč. Nárok na její náhradu uplatnila žalobou proti České republice - Ministerstvu vnitra u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 8 C 220/2023. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2025 č. j. 8 C 220/2023-100 obvodní soud žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.

2. V řízení stěžovatelka žádala o osvobození od soudních poplatků. První žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ze dne 2. 11. 2023 obvodní soud usnesením ze dne 14. 2. 2024 č. j. 8 C 220/2023-34 zamítl pro nedůvodnost. Toto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2024 č. j. 53 Co 73/2024-45 potvrdil. Následně byla stěžovatelka usnesením obvodního soudu ze dne 5. 6. 2024 č. j. 8 C 220/2023-47 vyzvána k úhradě soudního poplatku ve výši 2 077 580 Kč, který dne 20. 6. 2024 zaplatila. Proti zamítavému rozsudku ve věci samé stěžovatelka podala odvolání a byla usnesením obvodního soudu ze dne 13. 1. 2026 č. j. 8 C 220/2023-132 vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 2 077 580 Kč. Na tuto výzvu dne 19. 1. 2026 požádala o osvobození od soudního poplatku.

3. Obvodní soud usnesením ze dne 19. 2. 2026 č. j. 8 C 220/2023-136 zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku pro odvolací řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Podání stěžovatelky kvalifikoval jako (opakovanou) žádost o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění uvedl, že v této žádosti stěžovatelka jako hlavní důvod pro osvobození uplatnila nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, podle něhož je vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody či jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Usnesení o žádosti o osvobození není procesním usnesením ve smyslu § 170 odst. 2 občanského soudního řádu a soud je tímto rozhodnutím vázán až do pravomocného skončení věci včetně odvolacího řízení. Nové žádosti o osvobození od soudního poplatku lze vyhovět jen při významné změně poměrů, jinak soud řízení o další žádosti zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka přitom žádnou významnou změnu poměrů netvrdila. Nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 nepovažoval v projednávané věci za přiléhavý. Měla-li stěžovatelka za to, že poplatek byl vyměřen nesprávně nebo že poplatková povinnost v daném případě neexistuje, měla se bránit podáním námitek, nikoliv podávat žádost o osvobození od soudního poplatku. Domáhá-li se stěžovatelka osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek v situaci, která podle ní neexistuje, nutno hodnotit její argumentaci jako vnitřně rozpornou.

4. O odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že toto usnesení jako věcně správné potvrdil. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že obsah podání ze dne 19. 1. 2026 byl správně vyhodnocen jako žádost o osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatelka v něm výslovně odkazuje na § 138 odst. 1 občanského soudního řádu a uvádí, že žádost neodůvodňuje nepříznivými majetkovými poměry, nýbrž "celkovými nepříznivými poměry", ve kterých se ocitla vlivem covidové situace (podání označila jako žádost o osvobození od soudního poplatku vyměřeného usnesením ze dne 13. 1. 2026 č. j. 8 C 220/2023-132 a požadovala osvobození od úhrady poplatku 2 077 580 Kč v plné výši). Dále městský soud zdůraznil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává při totožnosti nároku, předmětu řízení a osob. O žádosti o osvobození bylo pravomocně rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 24. 5. 2024 č. j. 53 Co 73/2024-45, ve spojení s usnesením obvodního soudu č. j. 8 C 220/2023-34, s právní mocí od 6. 6. 2024, a stěžovatelka ve své další žádosti nic nového nedoložila.

5. Obvodní soud poté napadeným usnesením znovu vyzval stěžovatelku, aby zaplatila soudní poplatek s poučením, že nebude-li poplatek ve lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno. Stěžovatelka pak pro kontext uvádí, že obvodní soud usnesením ze dne 11. 6. 2026 č. j. 8 C 220/2023-150 řízení o odvolání pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a že proti tomuto usnesení podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. V prvé řadě namítá nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci je neústavní. Stěžovatelka připouští, že citovaný nález byl vydán ve věci, v níž byl nárok uplatněn podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zatímco v posuzované věci je uplatněn primárně podle § 36 krizového zákona. Tuto odlišnost považuje za nerozhodnou. Krizová opatření vlády jsou aktem výkonné moci, tedy výkonem veřejné moci, a čl. 36 odst. 3 Listiny právní základ nároku nerozlišuje. Položka 8a Sazebníku sama nerozlišuje mezi zákonem č. 82/1998 Sb. a krizovým zákonem, neboť dopadá na řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Ratio decidendi nálezu nespočívá v rozlišení základu nároku, nýbrž v tom, že stát nesmí nepřiměřenou poplatkovou povinností ztěžovat přístup poškozeného k odvolacímu soudu ve sporu se státem. S poukazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy stěžovatelka zdůrazňuje, že obecné soudy jsou vázány právními závěry Ústavního soudu a chtějí-li se od nich odchýlit, musí předložit dostatečně konkurující úvahy. Žádný ze soudů se s uvedeným nálezem ale nevypořádal, a jde tak o opomenutou námitku.

7. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že její jedinou a od počátku konzistentně uplatňovanou námitkou je, že poplatková povinnost za odvolání ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci vůbec nevznikla. Tato námitka se nezakládá na majetkových poměrech, nýbrž zpochybňuje samotný právní základ pro vyměření poplatku. Soudy podle stěžovatelky oba instituty směšovaly. Tím stěžovatelku ovšem dostaly do procesní pasti. Obvodní soud kvalifikoval námitku stěžovatelky jako novou žádost o osvobození a řízení zastavil, městský soud jeho rozhodnutí potvrdil, načež obvodní soud poté vydal novou výzvu k úhradě soudního poplatku. Soudy jsou přitom povinny volit výklad procesních norem, který nezakládá překážku přístupu k meritornímu rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje také na porušení rovnosti účastníků řízení, protože zatímco žalovaný stát žádné poplatky neplatí, ona musí za odvolání uhradit více než 2 miliony korun. Zároveň namítá nepřiměřenost tohoto poplatku, která popírá její právo na přístup k soudu. Tento zásah je o to závažnější, že je takto extrémní částka vyžadována až v odvolací fázi sporu o náhradu škody způsobené státem, aniž by stěžovatelka měla reálnou možnost se proti této poplatkové povinnosti bránit.

8. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila se dvěma procesní návrhy. Domáhá se odkladu vykonatelnosti usnesení obvodního soudu ze dne 15. 5. 2026 č. j. 8 C 220/2023-148, neboť jeho výkon znamená zastavení odvolacího řízení ve věci samé podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Proti usnesení o zastavení řízení ze dne 11. 6. 2026 č. j. 8 C 220/2023-150 sice podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, ale pravomocným zastavením řízení by nevratně ztratila možnost přezkumu rozsudku, jímž byl zamítnut její nárok ve výši 47 758 000 Kč. Pozdější zrušení napadeného usnesení nálezem Ústavního soudu by k účinné nápravě nevedlo. Dále navrhuje přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu s poukazem na naléhavost danou plynutím lhůty k zaplacení poplatku, po jejímž marném uplynutí hrozí zastavení odvolacího řízení, jež je jediným opravným prostředkem proti zamítavému rozsudku ve věci samé.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

10. Stěžovatelka napadá mimo jiné usnesení obvodního soudu ze dne 15. 5. 2026 č. j. 8 C 220/2023-148, kterým byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku. V této části je ústavní stížnost nepřípustná (viz stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 a kupř. usnesení ze dne 2. 6. 2026 sp. zn. IV. ÚS 992/26). Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů její podání ze dne 19. 1. 2026 nesprávně kvalifikovaly jako opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků a řízení formalisticky zastavily pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, čímž ji dostaly do procesní pasti. Stěžovatelka přitom měla podle svého tvrzení konzistentně zpochybňovat samotný právní základ pro vyměření poplatku, a to s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1415/18. Krizová opatření vlády jsou podle stěžovatelky výkonem veřejné moci, tudíž její odvolání ve věci náhrady škody uplatněné podle krizového zákona by nemělo poplatkové povinnosti vůbec podléhat.

13. Ústavní soud ovšem konstatuje, že postup obecných soudů, které řízení o podání stěžovatelky zastavily pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), byl ústavně konformní. Jak vyplývá např. z usnesení ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 1552/24, soud je svým předchozím zamítavým rozhodnutím o žádosti o osvobození vázán a pozdější žádosti může vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka poměry. První žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků obvodní soud zamítl pro nedůvodnost usnesením ze dne 14. 2. 2024, což potvrdil městský soud usnesením ze dne 24. 5. 2024. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka v novém podání žádnou významnou změnu poměrů netvrdila. Ačkoliv se stěžovatelka dovolávala nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18, své podání sama výslovně označila jako žádost o osvobození od soudního poplatku, odkázala na § 138 odst. 1 občanského soudního řádu a argumentovala celkovými nepříznivými poměry, resp. vlivem covidové situace. Stěžovatelka svou v pořadí druhou žádost vztahující se k jí uložené povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání formulovala - a to opakovaně a výslovně - jako žádost o osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 občanského soudního řádu. Soudy proto nepochybily, pokud toto podání posoudily podle jeho obsahu jako opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků a řízení o ní pro nezměněné poměry zastavily.

14. V návaznosti na argumentaci stěžovatelky o takzvané opomenuté námitce, nerespektování závazných závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18, porušení rovnosti účastníků řízení (ve smyslu stěžovatelka vs. stát) a nepřiměřenosti vyměřeného poplatku přesahujícího 2 miliony korun, Ústavní soud odkazuje na nyní napadená usnesení č. j. 8 C 220/2023-136 a č. j. 53 Co 125/2026-145. Pokud se stěžovatelka skutečně domnívala, že její odvolání poplatkové povinnosti vůbec nepodléhá, nebo že jí byl poplatek vyměřen nesprávně, měla se bránit adekvátním procesním postupem, tedy podáním včasných námitek proti původní výzvě k zaplacení soudního poplatku, nikoliv opětovným podáváním žádosti o osvobození. Soudy ústavně konformně vyhodnotily, že pro absenci změny poměrů brání věcnému projednání žádosti překážka věci pravomocně rozhodnuté a že stěžovatelkou zvolený procesní prostředek byl pro dosažení jí zamýšleného cíle nesprávný. Za této situace nebylo třeba detailně reagovat na každý dílčí argument odkazující mj. na nález sp. zn. I. ÚS 1415/18, který na posuzovanou věc nedopadá, což z odůvodnění soudů jasně vyplývá.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Pokud jde o procesní návrhy stěžovatelky na odklad vykonatelnosti usnesení obvodního soudu ze dne 15. 5. 2026 a na přednostní projednání věci s ohledem na hrozící zastavení odvolacího řízení o nároku ve věci náhrady škody výši 47 758 000 Kč, tyto návrhy sdílejí osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost bez zbytečného odkladu odmítl, pozbylo samostatné rozhodování o těchto akcesorických návrzích smyslu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu