IV.ÚS 2094/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jiřiny Kalouskové, zastoupené Mgr. Markétou Petrovou, advokátkou, sídlem Za Humny 667/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2026 č. j. 26 Cdo 1284/2026-176, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. prosince 2025 č. j. 69 Co 183/2025-103, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2024 č. j. 19 C 192/2024-21, a o s ní spojeném návrhu na zrušení § 2279 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

1. Vedlejší účastník se žalobou domáhal, aby byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt. Tvrdil, že stěžovatelka byt užívá bez právního důvodu poté, co jí rozhodnutím rady města nebyla prodloužena nájemní smlouva a nájemní poměr zanikl uplynutím sjednané doby nájmu. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 8. 2024 vydal tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b občanského soudního řádu, v níž stěžovatelku vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila k žalobě. Současně ji poučil o následcích nesplnění této výzvy, tedy že pokud se bez vážného důvodu včas nevyjádří a ve stanovené lhůtě ani nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok uplatněný v žalobě uznává. Lhůta k vyjádření marně uplynula dne 9. 9. 2024. Následující den stěžovatelka soudu doručila žádost o její prodloužení.

2. Okresní soud v Olomouci ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že stěžovatelka byla povinna vyklidit příslušný byt a předat ho vedlejšímu účastníku do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Uvedl, že žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty neměla pro řízení žádné účinky, neboť byla podána opožděně a nadto bez uvedení jakéhokoli, natož vážného, důvodu, který by jí bránil podat vyjádření ve věci. Proto bez dalšího nastala fikce uznání nároku.

3. Stěžovatelka podala odvolání, v němž poukázala na své sociální a bytové poměry a uvedla, že jí ve včasném vyjádření k žalobě bránily objektivní okolnosti, zejména problémy v zaměstnání a péče o opatrovance. Zpochybnila též splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. S ohledem na povahu projednávané věci podle ní nebylo možné takový rozsudek vydat. Zároveň namítla také neústavnost § 2279 odst. 2 občanského zákoníku, neboť v důsledku jeho aplikace byla po smrti rodičů, původních nájemců, omezena v možnosti pokračovat v nájemním vztahu na dobu neurčitou, a její nájemní postavení se stalo nejistým a časově omezeným. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o vyklizení bytu; v části týkající se náhrady nákladů řízení jej změnil tak, že snížil povinnost stěžovatelky k jejich náhradě. Podle krajského soudu byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a na straně stěžovatelky nebyly shledány žádné ospravedlnitelné důvody. Podle krajského soudu nebyly pro posouzení fikce uznání relevantní námitky stěžovatelky o údajné neústavnosti § 2279 odst. 2 občanského zákoníku.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž lze rozsudek pro uznání vydat i v řízení o žalobě na vyklizení bytu. Pro posouzení věci bylo podstatné v zásadě jen to, zda právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili dotčený hmotněprávní vztah dispozitivními úkony. Úprava obsažená v § 2279 odst. 2 občanského zákoníku nijak nesouvisí s posouzením možnosti účastníka dohodnout se na vyklizení bytu, včetně případného ujednání o skončení nájemního poměru.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že na výzvu okresního soudu reagovala žádostí o prodloužení lhůty, čímž projevila zájem se řízení účastnit a uplatnit svou obranu. Přesto okresní soud její žádost věcně neposoudil a vyšel pouze ze závěru o opožděnosti vyjádření. Krátce po uplynutí lhůty pak vydal rozsudek pro uznání, což stěžovatelka považuje za nepřiměřeně formalistické. Poukazuje na to, že fikce uznání je výjimečným procesním následkem, který nelze uplatňovat mechanicky. Civilní soudy měly zohlednit, že nemá právní vzdělání, nebyla právně zastoupena a že rozhodnutí má významné osobní a sociální dopady. Vydáním rozsudku pro uznání jí byl fakticky odňat prostor k obraně ve sporu, jehož důsledkem je ztráta bydlení s dopady i na další zranitelné osoby, které s ní žijí ve společné domácnosti. Postup Nejvyššího soudu považuje za překvapivý, neboť v obdobném sporu o vyklizení bytu (rozsudek NS ze dne 20. 5. 2026 sp. zn. 26 Cdo 769/2026) se dovolatelka domohla věcného přezkumu. Stěžovatelka dále namítla neústavnost § 2279 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož při přechodu nájmu bytu na osobu blízkou nájem skončí uplynutím dvou let od jeho přechodu. Tato úprava je podle ní nepřiměřená, neboť umožňuje zánik bydlení bez dostatečného posouzení individuálních poměrů osob, které byt dlouhodobě užívají. Potomek původního nájemce může přijít o bydlení výlučně v důsledku smrti rodiče, přestože sám neporušil žádnou povinnost z nájemního vztahu. Civilní soudy se proto měly zabývat i tím, zda hmotněprávní základ žaloby obstojí z hlediska ústavního pořádku a zda požadavek na vyklizení bytu nebyl v konkrétní věci nepřiměřený. Stěžovatelka současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud již dříve uzavřel, že institut fikce uznání podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu umožňuje ústavně souladný výklad a jako takový není v rozporu ústavním pořádkem (nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15). Tento procesní nástroj sleduje legitimní cíl spočívající v zajištění efektivního průběhu soudního řízení a v prevenci procesní pasivity účastníků. Jeho použití předpokládá splnění zákonem stanovených podmínek, zejména řádné doručení kvalifikované výzvy, marné uplynutí stanovené lhůty k vyjádření a řádné poučení žalovaného o následcích jeho nečinnosti, tedy o nastoupení fikce uznání, pokud se včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání.

8. Vzhledem k závažnosti důsledků tohoto procesního institutu je třeba splnění podmínek pro jeho použití posuzovat uvážlivě (nález ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16, bod 21). Ústavní soud však v této věci neshledal, že by závěr soudů o splnění podmínek pro nastoupení fikce uznání a vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 občanského soudního řádu vybočoval z ústavních mezí či ustálené soudní praxe. Není sporu o tom, že stěžovatelce byla do vlastních rukou doručena žaloba spolu s kvalifikovanou výzvou obsahující řádné poučení o případných následcích její nečinnosti. Procesní postup soudu tak byl pro stěžovatelku v době jeho rozhodování předvídatelný. Přes řádné poučení však zůstala v řízení nečinná. Na výzvu reagovala až po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty, aniž soudu sdělila jakýkoli vážný důvod, který by jí bránil ve (včasném) vyjádření k žalobě. Civilní soudy přitom postupovaly v mezích zákonné úpravy a poskytly stěžovatelce dostatečný prostor k uplatnění její obrany či využití procesních prostředků odpovídajících její individuální situaci. Ve stanovené lhůtě mohla požádat o její prodloužení a uvést konkrétní okolnosti, které jí ve včasném vyjádření bránily, například potřebu zajistit si právní zastoupení či jinou objektivní překážku. Je na účastníku řízení, aby s náležitou pečlivostí dbal ochrany svých práv; neučiní-li tak bez vážného důvodu, nese procesní důsledky své pasivity.

9. Jak Ústavní soud již dříve dovodil, byla-li účastníku v řízení stanovena lhůta k provedení určitého procesního úkonu a spojuje-li zákon s jejím marným uplynutím předvídatelné a jednoznačně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na soudní ochranu postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Civilní soudy respektovaly zákonem stanovené podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu, proto nelze vydání rozsudku pro uznání považovat za projev "přepjatého formalismu". Marné uplynutí lhůty stanovené usnesením okresního soudu podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu zakládá procesní stav, v němž se má za to, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na jeho skutečný vnitřní postoj k uplatněnému nároku. Nastanou-li účinky fikce uznání, pak nemůže její důsledky ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání zvrátit okolnost, že později stěžovatelka uplatněnému nároku oponovala či na něj jinak reagovala. Z ústavněprávního hlediska není významné ani to, zda se tak stalo podáním učiněným ještě před vydáním rozsudku pro uznání (srov. usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV.ÚS 1082/21, ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III ÚS 91/06 či usnesení NS ze dne 6. 5. 2025 sp. zn. 26 Cdo 737/2025 či ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. 33 Cdo 2193/2024).

10. Civilní soudy rovněž přesvědčivě zdůvodnily, že samotná povaha sporu o vyklizení bytu nepředstavuje důvod vylučující použití kvalifikované výzvy ani fikce uznání nároku (srov. body 5 až 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ve sporech o vyklizení bytu lze uzavřít soudní smír, a proto není tento typ řízení z použití § 114b a § 153a odst. 3 občanského soudního řádu vyloučen (srov. a contrario § 114b odst. 1 občanského soudního řádu). Tento závěr ostatně podporuje i novější právní úprava rozkazu k vyklizení, podle níž soud spolu s rozkazem k vyklizení připojí žalovanému rovněž usnesení s kvalifikovanou výzvou k vyjádření (§ 175a odst. 3 občanského soudního řádu), čímž zákonodárce výslovně předpokládá využití tohoto procesního mechanismu i v řízeních o vyklizení bytu. Stěžovatelka mohla námitky týkající se individuálních tíživých dopadů vyklizení, jakož i další okolnosti významné pro posouzení věci, uplatnit ve obraně proti žalobě. Toho však ve stanovené lhůtě nevyužila a v řízení zůstala procesně pasivní, v důsledku čehož nastala fikce uznání nároku. V řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání nelze přezkoumávat hmotněprávní otázky ani individuální okolnosti, které měly být předmětem obrany v nalézacím řízení.

11. Námitky, kterými se stěžovatelka snaží zpochybnit ústavnost právní úpravy v § 2279 odst. 2 občanského zákoníku, tak nemohly založit závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Napadená rozhodnutí nejsou založena na meritorním posouzení otázky skončení či trvání nájemního vztahu podle uvedeného ustanovení, nýbrž na procesním důsledku nesplnění kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu. Ústavní soud nepovažuje za přiléhavou ani judikaturu citovanou v ústavní stížnosti (včetně rozsudku 26 Cdo 769/2026, který se netýká vydání kvalifikované výzvy), neboť vychází z odlišných skutkových a procesních okolností, než jaké jsou dány v nyní posuzované věci.

12. Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané ústavněprávní vady. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona]. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu