IV.ÚS 2135/18
V PLATNOSTI- MS Praha 4 T 7/2008
- VS Praha 5 To 50/2017
- NS 7 Tdo 354/2018
- ÚS IV.ÚS 2135/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nesplnil podmínku zjevné neopodstatněnosti, která je vyžadována pro odmítnutí návrhu. Soud se zabýval námitkami ohledně porušení práva na spravedlivý proces, včetně nároků na spravedlivé soudní řízení a presumpce neviny. Soudy nesly výsledky důkazů, včetně odborného vyjádření o padělání šeků, a rozhodly v souladu s trestním zákoníkem. Ústavní soud závěr návrhu nezjistil, protože stěžovatel neuváděl konkrétní důkazy, které byly opomenuty, a jeho námitky nevyvolávaly reálné negativní dopady na ústavní práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti K. Š., nyní ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou v Praze 1, V Jámě 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, č. j. 7 Tdo 354/2018-27, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, a Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 4 T 7/2008-1077, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatel vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 dost. 1 a 3 písm. b) trestního zákona z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 75/2007, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 173/2006, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 37/2008 a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 3 písm. b) trestního zákona z rozsudku Okresního soudu v Chebu byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku). Výroky o trestech z jiných řízení Městský soud v Praze zrušil a odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zrušil jen výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnosti namítá, že jej soudy, především soud nalézací, zkrátily v právu na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Soud měl vytvářet konstrukce z fiktivních a nezákonným způsobem zjištěných důkazů, dotvářel průběh událostí v rozporu se zásadou in dubio pro reo, bral v úvahu účelové výpovědi svědků a bagatelizoval význam důkazů v jeho prospěch. Za stěžejní považuje použití "...nezákonného důkazu - z odborného vyjádření nějakého policisty...", které podle stěžovatele nesplňuje podmínky dané v § 105 trestního řádu. Soudy stěžovatele odsoudily na základě selektivního výběru důkazů, byly tak opomenuty důkazy svědčící v jeho prospěch - v důsledku toho byla porušena rovněž presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jak je patrné z napadených rozhodnutí, soudy jednaly ve věci stěžovatele opakovaně. Původní rozsudek zrušil Vrchní soud v Praze dne 15. července 2009 (sp. zn. 5 To 41/2009) pro nedodržení pravidel řízení proti uprchlému. Rovněž druhý rozsudek ze dne 1. října 2009, č. j. 4 T 7/2008-660, Vrchní soud v Praze zrušil a rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 5 To 82/2009, nově rozhodl, a to s ohledem na změnu právní úpravy - trestní zákon (140/1961 Sb.) byl nahrazen trestním zákoníkem (40/2009 Sb.). Po dodání do výkonu trestu odnětí svobody v České republice stěžovatel využil možnosti navrhnout zrušení rozhodnutí vydaného proti uprchlému (§ 306a odst. 2 trestního řádu); následně soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ve věci samé pak soudy svůj odsuzující rozsudek založily na zjištění, že stěžovatel opakovaně (8x) předložil v bance k výplatě šek, jehož pravost popřel nejprve poškozený, a padělání podpisu na těchto šecích konstatovalo i odborné vyjádření Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy odbor kriminalistické techniky a expertíz - zapsaného znaleckého ústavu. Poškozeným nepodepsané šeky inkasoval v bance stěžovatel, který odmítá jak padělání, tak inkasování. Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 alinea druhá je naplněn užitím padělku jako pravého, z čehož byl stěžovatel opakovaně a jednoznačně usvědčen především výslechy svědků. Uvedeného jednání se přitom dopustil v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá opomenutí důkazů, není z jeho podání patrné, jaké důkazy měly být opomenuty, tedy čeho se u soudu domáhal a soud o tom nerozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu k této problematice (například nálezy sp. zn. II. ÚS 418/03 či I. ÚS 118/09). Námitky stěžovatele jsou opakováním jeho nesouhlasu s napadenými rozhodnutími. Právo na spravedlivý proces představuje především záruku, že soudy budou ve věci rozhodovat podle předem stanovených pravidel a účastníkovi bude umožněno v řízení uplatnit veškeré procesní nástroje, které mu zákon poskytuje. Jak je patrné Vrchní soud v Praze v souladu s tímto pravidlem již dříve (13. ledna 2010) rozhodl o jednání stěžovatele podle nově účinné právní úpravy (trestního zákoníku), a učinil tak i v napadeném usnesení, v němž zohlednil novou diferenciaci věznic zákonem č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Stěžovatel pak v řízení využil veškeré procesní nástroje; v ústavní stížnosti některé z použitých námitek opakuje a prezentuje svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Tento nesouhlas je však jen polemikou s právními závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti ani nepředstavuje stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. V řízení nebyla popřena presumpce neviny, ani nevyvstaly okolnosti pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Stěžovatel jen projevuje svůj nesouhlas s relativně přísným trestem za jednání, kterého se měl dopustit před více jak desíti lety a které on sám popírá. Soudy ale v jeho věci rozhodly v souladu se zákonem, vypořádaly se se všemi námitkami, zohlednily dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, přihlédly k existenci dalších uložených trestů a svá rozhodnutí řádně i srozumitelně odůvodnily. Za dané situace proto Ústavní soud důvodnost ústavní stížnosti nezjistil. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.