IV.ÚS 2137/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2026 č. j. 28 Cdo 623/2026-265, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2025 č. j. 91 Co 294/2025-223 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. června 2025 č. j. 30 C 127/2023-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhal náhrady škody a bezdůvodného obohacení, což odůvodnil následovně. Získal totiž oprávnění uzavřít s druhou vedlejší účastnicí smlouvy o převodech náhradních pozemků v hodnotě přes 12 mil. Kč, a to na základě postupních smluv (za něž zaplatil tutéž částku) od původních restituentů, to vše v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Smlouvy o převodech náhradních pozemků byly následně prohlášeny za absolutně neplatné pro rozpor s § 29 zákona o půdě a pozemky byly stěžovateli odňaty. Stěžovatel dále tvrdil, že poté nabyl dalšími postupními smlouvami od dalších nespecifikovaných restituentů pozemky, a že za ně uhradil dalších více než 16 mil. Kč. Druhá vedlejší účastnice již se stěžovatelem smlouvy na převod pozemků neuzavřela. Stěžovatel se proto domáhal zaplacení 28 695 486 Kč s příslušenstvím.

2. Stěžovatel požádal o osvobození od zaplacení soudního poplatku, což mu civilní soudy nepřiznaly. Obvodní soud poté vyzval stěžovatele k zaplacení poplatku, na což stěžovatel zareagoval tvrzením, že je od placení soudního poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s § 21a odst. 2 zákona o půdě. Po uplynutí stanovené lhůty obvodní soud napadeným usnesením řízení zastavil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení. Vzhledem k předmětu sporu nemůže být stěžovatel osvobozen ze zákona, neboť nespadá pod definici oprávněné osoby ve smyslu § 4 a § 33a odst. 1 zákona o půdě, nemůže se na něj proto vztahovat osvobození ve smyslu § 21a téhož zákona. Navíc v žalobě netvrdil ani neprokázal, že na něj oprávněná osoba postoupila pohledávku. Nejde tedy o nárok na vydání věci a ani jiný nárok uplatněný oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona o půdě, ale o nárok poškozeného vůči škůdci, na který se osvobození od soudního poplatku nevztahuje.

3. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastnicím náklady řízení. Ani jeden z požadavků stěžovatele není nárokem na vydání věci, ani jiným nárokem uplatněným oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona o půdě. Jde o nároky, které vyplývají z občanského zákoníku, ne ze zákona o půdě, protože stěžovatel tvrdí, že plnil za stát oprávněným osobám na jejich restituční nároky podle zákona o půdě, které měl po právu plnit stát sám. Tyto nároky nelze podřadit pod ustanovení zákona o půdě. Obvodní soud proto postupoval správně, zastavil-li řízení pro nezaplacení soudního poplatku, neboť stěžovatel ani po výzvě soudní poplatek nezaplatil.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dle ustálené judikatury jsou pro řešení otázky, zda na stěžovatele dopadá věcné nebo osobní osvobození od soudních poplatků, rozhodující skutková tvrzení obsažená v žalobě. Městský soud jednal v souladu s judikaturou, protože se zabýval tím, zda stěžovatelem uplatněný nárok (vymezený žalobními tvrzeními a žalobním petitem) lze podřadit pod některé z ustanovení o zákonném osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel neuplatnil restituční nárok v režimu zákona o půdě, ale nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout vedlejším účastnicím na úkor stěžovatele v důsledku toho, že za ně stěžovatel uspokojil restituční nároky oprávněných osob, jež na něj byly postoupeny za úplatu, aniž došlo k vykrytí postoupených restitučních nároků převodem náhradních zemědělských pozemků. Nejde o nárok na vydání věci, ani jiný nárok uplatněný oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona o půdě, nýbrž nárok ochuzeného vůči obohacenému, jehož vypořádání se řídí ustanoveními občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení. Jde tedy o nárok, který nelze podřadit pod zákon o půdě, a nevztahuje se na něj osvobození od soudních poplatků podle zákona o půdě.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Po 27 letech soudních sporů nezískal ani 1 m2 odpovídající půdy. Uhradil za stát nároky restituentů, tím na něj přešly nároky na vydání pozemků, jde tedy o restituční věc ve smyslu zákona o půdě, věc nelze řešit podle občanského zákoníku. Stěžovatel je oprávněnou osobou podle zákona o půdě a civilní soudy zvolily nepřijatelný a neústavní výklad, který odporuje restitučním předpisům a judikatuře. Civilní soudy neústavně odkázaly stěžovatele do roviny občanského zákoníku, což je nespravedlivé a v rozporu se samotným smyslem restitucí. Nelze užít občanský zákoník jen proto, že úprava v zákoně o půdě chybí. Stěžovatel měl být osvobozen od soudních poplatků věcně ze zákona. Meritorně jde o pokračování restitučního procesu a restituční předpisy je třeba vykládat tak, aby jejich účel nebyl popřen. Civilní soudy postupovaly přehnaně formalisticky a restriktivně, znemožnily stěžovateli výkon práva a odepřely mu spravedlnost, bezdůvodné obohacení má restituční kontext a civilní soudy k němu při osvobození od soudního poplatku měly přihlédnout. Nepřípustně též předběhly posouzení věci samé. Soudní poplatek se stal překážkou přístupu k soudu.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl natolik excesivní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde a argumenty stěžovatele se míjí s průběhem řízení.

8. Ústavní soud nepochybně považuje i rozhodování o soudních poplatcích a nákladech řízení za nedílnou součást základního práva na spravedlivý proces. Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, zda § 21a odst. 2 zákona o půdě dopadá též na nárok uplatněný stěžovatelem. Civilní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, proč osvobození od soudního poplatku na tuto věc nedopadá. K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že § 21a odst. 2 zákona o půdě je taxativní a nelze pod něj podřazovat další případy osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2457/17; či ze dne 3. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 189/02).

9. Civilní soudy vysvětlily, proč uplatněný nárok není nárokem v režimu zákona o půdě, ale nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout vedlejším účastnicím na úkor stěžovatele. Nemůže proto jít o nárok na vydání věci, ani jiný nárok uplatněný oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona o půdě (u kterých je taxativně stanoveno věcné osvobození od soudního poplatku), nýbrž nárok ochuzeného vůči obohacenému, jehož vypořádání se řídí ustanoveními občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení (srov. usnesení NS ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 25 Cdo 574/2017). K tomuto závěru civilní soudy došly po posouzení skutkových tvrzení obsažených v žalobě, což je v souladu s ustálenou judikaturou. Civilní soudy také vysvětlily, proč stěžovatelem citovanou judikaturu nelze na věc použít (srov. body 5 až 12 usnesení NS, body 13 až 27 usnesení městského soudu a body 4 až 14 usnesení obvodního soudu).

10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu