IV.ÚS 2149/13
V PLATNOSTI- MS Brno 273 EC 849/2011-46
- KS Brno 14 Co 257/2012-52
- ÚS IV.ÚS 2149/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože její obsah byl prakticky totožný s předchozím rozhodnutím. Soud se opřel o své vlastní závěry z případu, kde bylo rozhodnuto, že porušení práva na vrácení soudního poplatku nemá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka se domáhala vrácení poplatku ve výši 300 Kč, který byl zaplacen při podání žaloby. Ústavní soud neshledal důvod pro odchylku od svého předchozího názoru.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti ARGEMON INVEST s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013 č. j. 14 Co 257/2012-52 a výroku IV. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2013 č. j. 273 EC 849/2011-46, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl zrušen platební rozkaz a zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 022 Kč s příslušenstvím, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se nevrací soudní poplatek zaplacený ve výši 300 Kč (výrok IV.), Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem soudů, které na její věc aplikovaly ustanovení § 10 odst. 3 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., s tím, že ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. dopadá jen na vybírání soudních poplatků, nikoliv na jejich vracení a stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek vrátit nelze. Stěžovatelka má za to, že jí měl být zaplacený poplatek vrácen, přičemž odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12. Podle jejího názoru bylo při výkladu novely zákona o soudních poplatcích porušeno její legitimní očekávání na vrácení soudního poplatku, neboť nebylo ochráněno její právo, které jí zákon dával v době podání žaloby. V této souvislosti se dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06. Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Za zjevně neopodstatněnou je považována rovněž taková ústavní stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobném případě řešil a neshledal důvodným. Tak tomu je i v nyní posuzované věci, neboť prakticky obsahově totožnou ústavní stížností (navíc téže stěžovatelky) se Ústavní soud již zabýval. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k závěrům ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12, došlo sice z jejich strany k pochybení, kterému však s ohledem na bagatelnost věci nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Závěry učiněné v označeném usnesení, jež jsou stěžovatelce nepochybně známy, lze aplikovat i na tento případ. Ústavní soud neshledal důvod, aby se od nich odchyloval, a plně na ně odkazuje. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 15. října 2013 JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.