IV.ÚS 2173/14
V PLATNOSTI- MS Praha 55 Co 64/2014-82
- ÚS IV.ÚS 2173/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž není jeho úlohou nahrazovat rozhodnutí obecných soudů ani vyhodnocovat přiměřenost finančních hranic pro bagatelní věci. I když stěžovatel tvrdil, že částka 8.630 Kč pro něj není bagatelní kvůli nízkému příjmu, soud uznal, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo správně zdůvodněno. Ústavní soud pouze zjistil, že rozhodnutí městského soudu splňuje všechny právní náležitosti a nevykazuje porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Jiřího Ševčíka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Kojanem, Kolínská 13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014 sp. zn. 55 Co 64/2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 22 C 157/2012 zamítl žalobu stěžovatele vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhal zaplacení částky 8.630,- Kč s úroky z prodlení. Přesto, že byl stěžovatel soudem prvního stupně poučen o tom, že je odvolání v jeho věci nepřípustné, podání si podal. Městský soud v Praze rozhodl o podaném odvolání tak, že jej odmítl, a to právě z toho důvodu, že žalovaná částka je bagatelní a nejsou tak splněny předpoklady ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), pro podání tohoto opravného prostředku. Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel si byl této skutečnosti vědom a již při podávání odvolání navrhl městskému soudu, aby v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Jelikož tak odvolací soud neučinil, domáhá se stěžovatel nyní téhož formou ústavní stížnosti, neboť je přesvědčen o tom, že stanovení finančního limitu u tzv. bagatelních věcí je zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvod pro tento svůj náhled pak spatřuje především v tom, že jeho měsíční příjem činí toliko dávky v hmotné nouzi ve výši 6.770,- Kč, z čehož dovozuje, že pro něj částka 8.630,- Kč není bagatelní. V souvislosti s uvedeným pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2933/11, v němž Ústavní soud konstatoval, že přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, se bude věnovat v přiléhavějším případě. Stěžovatel je toho názoru, že tímto případem je právě ten jeho, a to s ohledem na výši jeho měsíčního příjmu. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo. Stěžovatel předmětnou ústavní stížností napadá především rozhodnutí městského soudu, přičemž Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že ústavní stížností směřující proto usnesení soudu prvního stupně se v minulosti již zabýval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 994/14). Z článku 95 odst. 2 Ústavy vyplývá, že k jeho aplikaci může obecný soud přistoupit pouze a jedině v případě, kdy dospěje k závěru, že ve věci má být aplikováno ustanovení zákona, které je dle jeho úvahy v rozporu s Ústavním pořádkem. V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že obecnému soudu nelze vytýkat, pokud má ve věci ústavnosti § 202 odst. 2 o. s. ř. jiný právní názor než stěžovatel. Výše uvedený článek Ústavy nelze pojímat tak, že by jím obecné soudy naplňovaly představy účastníků řízení o ústavnosti toho kterého ustanovení zákona. Je nepochybné, že účastník řízení může v tomto smyslu úvahu soudu iniciovat, ovšem nemůže ji nahradit. Ústavnímu soudu je znám nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2933/11, nicméně v předmětném případě je předmětem přezkumu usnesení odvolacího soudu, který, za situace, že nedospěl k závěru o neústavnosti výše citovaného ustanovení občanského soudního řádu, nemohl postupovat jinak, než odvolání odmítnout. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že usnesení městského soudu má všechny zákonem požadované náležitosti a z odůvodnění je zcela zřejmé, na základě jakých skutkových okolností rozhodoval, které ustanovení zákona na věc aplikoval a k jakému závěru dospěl. Otázkou bagatelnosti daného případu se zabýval Ústavní soud ve stěžovateli známém usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 994/14, přičemž v něm obsažené závěry odpovídají dlouhodobé judikatuře čtvrtého senátu v obdobných věcech (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 336/02, IV. ÚS 2652/11, IV. ÚS 1756/11, IV. ÚS 3090/10 vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výjimku z této judikatury lze spatřovat např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3678/12, ovšem v tomto případě se jednalo o systémové rozhodnutí, mající podpořit a utvrdit dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věcech nákladů řízení u tzv. formulářových žalob. Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2014 Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.