IV.ÚS 2195/13
V PLATNOSTI- MS Praha 56 T 11/2009
- VS Praha 3 To 69/2011
- NS 5 Tdo 192/2013
- ÚS IV.ÚS 2195/13
Citované zákony (2)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. M., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem Podolská 496/124, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2011 sp. zn. 56 T 11/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2012 sp. zn. 3 To 69/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2013 sp. zn. 5 Tdo 192/2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Dne 16. 7. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 2 odst. 3 Ústavy, v čl. 2 odst. 2, v čl. 8 odst. 2, v čl. 36, v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo následné odvolání bylo v záhlaví citovaným rozhodnutím vrchního soudu zamítnuto, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. V poměrně obsáhlé, nikoliv však argumentačně podrobné ústavní stížnosti pak stěžovatel zejména uvádí, že v soudním řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující stěžovatelův podíl na vytýkané trestné činnosti, v řízení nebyla aplikována zásada in dubio pro reo. Stěžovatel se žádného trestného činu nedopustil, pouze podal v rozhodných obdobích daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů právnických osob. Přesto musí nyní vykonávat trest odnětí svobody a byl rovněž dlouho stíhán vazebně. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně poukazuje na skutečnost, že byl dvakrát v rámci přezkoumávaného řízení nalézacím soudem zproštěn obžaloby. II. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s předpisy ústavními. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, jestliže byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by pak za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu - jak již bylo uvedeno - podle Ústavy nepřísluší. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud především dodává, že soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč po doplnění dokazování shledal stěžovatele vinným, ač ho původně dvakrát obžaloby zprostil - srovnej zejména str. 16 a str. 17 rozsudku nalézacího soudu. Díky doplněnému znaleckému posudku se totiž podařilo určit minimální (nezpochybnitelnou) výši daňových odvodů, o něž byl stát zkrácen (naopak tedy byla i podle Ústavního soudu zcela dodržena zásada in dubio pro reo). Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti uvedená je vystavěna především na tom, že stěžovatel není povinen orgánům činným v trestním řízení cokoliv vysvětlovat. Ani v ústavní stížnosti se tak příliš nepokouší vysvětlit, proč - ač vědom si svých povinností plynoucích z jeho ekonomických aktivit ve vztahu k orgánům daňové správy - si nepočínal obezřetněji. Naopak lze i podle Ústavního soudu soudit, že tato stěžovatelova "nedůslednost" měla svůj promyšlený důvod. V napadených rozhodnutích popisované trestné činnosti se přitom stěžovatel dopustil přesto, že byl z výkonu trestu odnětí svobody - uloženého mu za trestný čin podvodu - podmíněně propuštěn. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, aniž se zabýval stěžovatelem proklamovanou naléhavostí věci.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.