IV.ÚS 220/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Lucií Palíkovou, advokátkou, sídlem Dlouhá třída 461/3, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2023 č. j. 11 Tdo 845/2023-1359, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2023 č. j. 5 To 3/2023-1210 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 49 T 2/2022-991, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře třinácti let. Stěžovatel spáchal zločin tak, že ráno dne 24• 10. 2021 v restauraci v H. prodal spoluobviněnému D. K., poškozenému S. P. a svědkovi D. O. drogu, kterou nazýval "speed", v podobě krystalického prášku, která byla přinejmenším psychotropní látkou pervitin (metamfetamin). Za tuto drogu dostal zaplaceno 2 000 Kč. D. K. pak drogu připravil k užití tak, že ji v množství zcela podle svého uvážení nasypal do hrníčku s čajem, v němž se rozpustila. Byť obviněný K. zhodnotil, že to je "hořké a hnusné", neučinil ani on, ani stěžovatel nic pro to, aby obsah hrníčku zlikvidovali, naopak hrníček nechali k užití svědkovi, který jen trochu upil, a poškozenému, který vypil zbytek. Stěžovatel věděl, že poškozený předtím pil alkohol a užil jiné blíže nezjištěné drogy, současně věděl, že jím prodávaná droga může přivodit smrt. Po chvíli se poškozenému překotně zhoršil zdravotní stav. V důsledku kombinované intoxikace směsí pervitinu, kokainu, extáze a alkoholu i přes veškerou odbornou lékařskou péči téhož zemřel.

3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy. Nově rozhodl tak, že obvinění K. a stěžovatel jsou podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody částku ve výši 32 tis. Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 300 tis. Kč. Ve zbytku pak vrchní soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a obviněného K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uznává, že pokud někdo neoprávněně nakládá s omamnými a psychotropními látkami a takovým jednáním způsobí smrt jiného, jde o trestný čin. Současně však existuje ústavně zaručené právo rozhodovat o svém životě. Poškozený měl informaci o tom, že drogy je v hrníčku nasypáno moc, že drogový nápoj je hořký a že ho nemá pít. Pokud se přesto nápoje napil, bylo to jeho svobodné rozhodnutí. Poškozený uplatnil své právo žít podle svého a o svém životě svobodně rozhodovat. Toto právo však trestní soudy ignorovaly. Dále došlo k porušení práva na nezávislý soud, neboť vrchní soud jako soud rozhodující o stížnosti proti vazbě předurčil rozhodnutí ve věci samé, rozhodl totiž již o vině stěžovatele. Krajský soud tak byl ovlivněn "podsunutým" názorem vrchního soudu jako soudu odvolacího. Konečně stěžovatel kritizuje porušení presumpce neviny, neboť trestní soudy odmítly provést důkaz SMS komunikací mezi poškozeným a svědkem, z níž mělo dle stěžovatele vyplynout, že poškozený byl předávkovaný již v čase před 9:42 hod.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma těch částí, kterými ústavní stížnost napadá výrok rozsudku krajského soudu o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy, neboť tyto výroky zrušil a nahradil vlastními výroky vrchní soud [v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se korektností aplikace jednotlivých zákonných ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem [srov. nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123) a z tohoto nálezu plynoucí konstantní judikaturu].

7. K první námitce stěžovatele, že to byl výlučně poškozený, kdo zavinil vlastní smrt, Ústavní soud odkazuje na analýzu vrchního soudu v bodech 38 a 39 rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že nemůže nést odpovědnost za smrt poškozeného, protože poškozený vypil nápoj s drogou dobrovolně. Takováto argumentace o svobodě vůle však vyprazdňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu § 283 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, podle něhož bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let nebo propadnutím majetku pachatel, který činem uvedeným v odstavci 1 způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Protože drogy zpravidla požívají jejich uživatelé dobrovolně, stěžovatel v podstatě říká, že dealeři nenesou žádnou odpovědnost za to, co svou činností způsobí. To je samozřejmě absurdní.

8. Nelze ani souhlasit s tezí, že vrchní soud jako soud rozhodující o stížnosti proti vazbě fakticky rozhodl o vině stěžovatele. Jak již Ústavní soud v minulosti vysvětlil, ve vazebním řízení trestní soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Ve vazebním zasedání se neprovádí dokazování, na základě kterého má být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), bod 13]. Proto ani závěry ve vazebních rozhodnutích uvedené nemohly závazně předurčovat výsledek řízení ve věci samé.

9. Konečně s neprovedením navrženého důkazu, SMS komunikace mezi poškozeným a svědkem, se detailně vypořádaly trestní soudy (krajský soud v bodě 24 rozsudku, vrchní soud v bodech 18 a 23 rozsudku, Nejvyšší soud v bodech 46 a 47 usnesení).

10. Žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo porušeno nebylo. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024 Josef Fiala v. r. předseda senátu