IV.ÚS 2235/09
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 314/2007
- ÚS IV.ÚS 2235/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené zákonem. Stížnost byla podána po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoli po doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Soud se nezabýval výsledkem sporu, protože stížnost byla zákonem nepřípustná. Výsledkem bylo odmítnutí stížnosti jako podané po lhůtě.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. Bohumilem Maceškou, advokátem se sídlem v Praze 8, Kozomínská 638, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007 sp. zn. 22 Co 314/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces, zaručované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a nebyla poskytnuta ochrana jejímu vlastnickému právu. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - obsahu napadeného rozhodnutí a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4923/2008 ze dne 2. 6. 2009 - bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky, směřující proti M. M., o určení vlastnického práva k tam označeným nemovitostem. Obvodní soud pro Prahu 6 po provedení dokazování žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. 17 C 196/2004 s podrobným zdůvodněním zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka platně uzavřenou kupní smlouvou předmětné nemovitosti převedla na žalovaného a k platnému odstoupení od této smlouvy stěžovatelkou pak podle soudu nemohlo dojít, protože v řízení bylo prokázáno, že žalovaný stěžovatelce uhradil celou kupní cenu. Tento rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem v záhlaví označeným rozsudkem jako věcně správný potvrzen. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vyjádřila nesouhlas se závěry soudů obou stupňů s tím, že podle jejího názoru "došlo při dokazování k hrubým rozporům a některé skutečnosti zůstaly nevyjasněny". Nejvyšší soud pak svým usnesením ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4923/2008 - ústavní stížností nenapadeným - dovolání stěžovatelky podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a neshledal je přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka totiž žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce významným (§ 237 odst. o. s. ř.) v dovolání nevymezila a z obsahu jejího dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti nenapadala právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplynul skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl, přičemž takový důvod však není způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. V ústavní stížnosti, směřující pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka obsáhle opětovně zpochybňuje skutková zjištění soudů, jimž vytýká nedostatečné dokazování a tvrdí, že extrémním způsobem, hraničícím s libovůlí, nedodržely princip rovnosti stran při přístupu k dokazování a neposkytly tak ochranu jejímu zaručenému právu nerušeně vlastnit majetek a užívat svoji nemovitost. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a zároveň navrhla odložení jeho vykonatelnosti. Jak je patrno ze shora uvedeného, stěžovatelka samotné rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá a pokud jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že pokládá ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutím odvíjet již ode dne jeho doručení. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 22. 8. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené. Za tohoto stavu pak již nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. října 2009 Pavel Holländer soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.