IV.ÚS 2263/10
V PLATNOSTI- KS Praha 13 To 201/2010-537
- ÚS IV.ÚS 2263/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nenašel zjevné porušení ústavních práv. Soud se opřel o princip spravedlivého procesu a zásadu rovnosti stran, podle nichž soudy mají možnost odmítnout nepodstatné důkazy. Ústavní soud uznal, že nižší soudy postupně odůvodnily své rozhodnutí a zohlednily všechny důležité námitky. Návrh na odklad vykonatelnosti trestu byl zamítnut, protože nebyly splněny podmínky pro jeho přijetí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Davídkova 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010 čj. 13 To 201/2010-537 a rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 10. 3. 2010 čj. 4 T 250/2009-496, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků okresního a krajského soudu, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 8. 2010 se M. P. (dále též "obviněná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Nymburku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 250/2009; současně navrhla, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil, k čemuž mj. uvedla, že má dvě nezletilé děti, které budou zřejmě po jejím zástupu k výkonu trestu umístěny ve výchovném ústavu, což jim zjevně způsobí nenahraditelnou újmu II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 T 250/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 10. 3. 2010 nalézací soud obviněnou uznal vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem; dále jí uložil povinnost uhradit poškozené prostřednictvím jejího opatrovníka škodu ve výši 3.450 Kč. Dne 15. 6. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání státní zástupkyně rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 10. 3. 2010 částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a znovu rozhodl, že obviněná se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou (výrok I.) a odvolání obviněné zamítl (výrok II.). III. V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutím obecných soudů byla porušena zejména její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V části IV. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "řadou pochybení včetně samotného jednostranného průběhu soudního řízení" před nalézacím i odvolacím soudem "bylo významně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky na to, aby její věc byla soudem spravedlivě a nestranně posouzena." Obecné soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy a svůj postup nezdůvodnily. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se k důkazům navrhovaným obhajobou vůbec nevyjádřil; odvolací soud následně pouze zmínil, že "považuje doplňovat dokazování obhajobou navrhovaným způsobem za nadbytečné, neboť na zjištěném skutkovém stavu by nemohl cokoliv zvrátit." Při hodnocení důkazů odvolací soud v rozporu s trestním řádem hodnotil důkazy svědčící proti stěžovatelce, učiněné před zahájením trestního stíhání. Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny tím, že obhájci nebyl dán vůbec prostor ke kladení otázek vyslýchané nezletilé poškozené. V části V. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí popsaný jednostranný způsob vedení trestního řízení, zejména opomenutí důkazů, byl "zcela evidentně" v rozporu se zásadou spravedlivého procesu zaručenou Listinou i Úmluvou. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Stěžovatelka tvrdila, že řízení v její věci nebylo spravedlivé, neboť některé z jí navrhovaných důkazů soudy neprovedly a řízení před nalézacím i odvolacím soudem vykazovalo vady. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit. Ústavní soud je toho názoru, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 10. 3. 2010 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž bylo založeno, včetně okolností výslechu poškozené nezletilé (str. 16 - 17) a účasti obhájce stěžovatelky na něm. Ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu stěžovatelka namítla obdobná pochybení nalézacího soudu jako v ústavní stížnosti. Na rozdíl od stěžovatelky je však Ústavní soud toho názoru, že odvolací soud se s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, zejm. na str. 5 - 6 (procesní použitelnost výpovědi poškozené nezletilé) a na str. 7 (neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona, resp. trestního řádu, obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky z vyžádaného spisu nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakovala to, s čím se obecné soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. Brně dne 21. září 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.