IV.ÚS 227/26
V PLATNOSTI- MS Praha 62 Co 129/2025-44
- NS 24 Cdo 2070/2025
- ÚS IV.ÚS 227/26
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel se domáhal svého dědického práva opět na základě stejných skutečností, jako v předchozím řízení. Soud uznal, že věc je věcně totožná a že stěžovatel neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly změnit původní rozhodnutí. Návrh na přezkum byl považován za zjevně neopodstatněný, protože stěžovatel neodpověděl na konkrétní argumenty soudů. Ústavní soud tak nespatřil porušení práva na soudní ochranu ani spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vasila Kokiše, zastoupeného JUDr. Jiřím Joklem, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2025 č. j. 24 Cdo 2070/2025-80, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2025 č. j. 62 Co 129/2025-44 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. dubna 2025 č. j. 14 C 34/2025-31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a MVDr. Martina Pangráce a RNDr. Vítězslavu Vydrovi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Počátkem nyní řešené věci je úmrtí paní Mgr. Hermíny Fialové v roce 2017. Ta po sobě zanechala závěť, podle které jsou jejími dědici vedlejší účastníci. S tím stěžovatel nesouhlasil, měl za to, že závěť není pravá a dědicem by měl být on na základě zákonné posloupnosti jakožto osoba žijící se zůstavitelkou ve společné domácnosti již od roku 2003. V průběhu dědického řízení tak v roce 2019 podal žalobu na určení dědického práva a na určení neplatnosti závěti. S uplatňováním těchto nároků ale nebyl úspěšný, nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 9, který jeho žalobu zamítl, posléze ani u odvolacího a dovolacího soudu a nakonec ani u Ústavního soudu, který jeho ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1684/21).
2. V únoru 2025 stěžovatel snahy o prosazení svého dědického práva obnovil. Žalobou oprávněného dědice podanou k témuž obvodnímu soudu se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem pozůstalosti. Řízení o této žalobě obvodní soud napadeným usnesením zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Dědic, který byl v dědickém řízení odkázán k podání žaloby a ve sporu nebyl úspěšný, se nemůže svého dědického práva domáhat znovu žalobou oprávněného dědice, ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných skutečností, než pro které byl odkázán na žalobu v dědickém řízení. Stěžovatel se přitom opět domáhá svého dědického práva z pozice spolužijící osoby, tedy z totožných skutečností jako v řízení o určení dědického práva v roce 2019. Neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly původní rozhodnutí změnit.
3. Městský soud se se závěry obvodního soudu ztotožnil, a proto jeho usnesení potvrdil. Dovolání Nejvyšší soud odmítl. Zaprvé proto, že stěžovatel v dovolání neoznačil judikaturu, od které se měl městský soud odchýlit. Městský soud naopak vycházel z ustálené judikatury a správně dovodil, že je totožnost věci dána. Zadruhé se dovolací otázka, která podle stěžovatele dosud není judikaturou řešena, týká otázek skutkových a hodnocení důkazů, míjí tedy přípustný dovolací důvod. V předchozím řízení, jímž byla založena překážka věci rozhodnuté, nebyly shledány ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani libovůle. Stěžovatel neuvedl žádnou novou rozhodnou skutečnost, která by měla vliv na posouzení stěžovatelova dědického práva.
4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za formalistická. Závěr o překážce věci rozsouzené je čistě formální, soudy se nezabývaly tím, zda je skutečně dána totožnost předmětu řízení. Stěžovatel nemá k dispozici řízení, ve kterém by mohl být jeho nárok posouzen.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v napadených rozhodnutích Ústavní soud nespatřuje. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že v původním i nynějším řízení se domáhá svého dědického práva na základě totožných skutkových okolností, tedy z pozice osoby žijící ve společné domácnosti se zůstavitelkou. Stěžovatelem vznášený nárok tak byl věcně posouzen v původním řízení a přístup k soudu stěžovateli odepřen nebyl. Stěžovatel se v ústavní stížnosti omezuje pouze na povšechná a opakující se tvrzení, nijak nereaguje na konkrétní argumentaci obecných soudů.
7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu