IV.ÚS 232/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl po ztrátě řidičského oprávnění schopen používat svěřené vozidlo, což zrušilo podmínky pro jeho výkon funkce. Soud uvedl, že odnětí řidičského průkazu vyloučilo důvody pro užívání vozidla, a tím i základ pro jeho zadržení. Ústavní soud se nezabývá přezkumem skutečností nebo právními závěry nižších soudů, pokud nebylo porušeno ústavní právo. Závěr byl založen na čl. 87 písm. d) Ústavy a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
IV. ÚS 232/01 Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti F.Š., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 5. 2000, čj. 10 C 26/2000-17, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2001, čj. 19 Co 305/2000-37, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných sudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Obecné soudy totiž nezkoumaly, zda jsou splněny i věcné podmínky k rozhodnutí zavázat jej k vydání motorového vozidla, zejména když v době, kdy byla podána žaloba, bylo stěžovateli řidičské oprávnění vráceno, takže nejen mohl, ale také měl, používat svěřené vozidlo z důvodu funkce vedoucího střediska Ž., ze které nebyl odvolán. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí. Z obsahu spisu 10 C 26/2000 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo vyhověno žalobě B., a stěžovateli byla uložena povinnost vydat této společnosti osobní automobil, ve výroku rozsudku blíže označený. Okresní soud zjistil z dohody o používání služebního vozidla, že tato byla uzavřena mezi navrhovatelem a stěžovatelem a jejím předmětem bylo přenechání osobního automobilu k zajištění pracovní činnosti stěžovatele. V září 1999 bylo stěžovateli na dobu několika měsíců odňato řidičské oprávnění, takže svoji funkci již nemohl vykonávat, a proto také z ní byl odvolán. Podle názoru soudu byly tedy splněny podmínky uvedené v ustanovení § 662 odst. 2 občanského zákoníku umožňující půjčiteli požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, když současně nevyhověl návrhu na vyslovení připuštění dovolání. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že stěžovateli lze přisvědčit pouze potud, že danou věc je třeba z hmotně právního hlediska posuzovat podle režimu zákoníku práce. Pro posouzení věci zůstává nicméně podstatné zjištění, že stěžovatel odebráním řidičského oprávnění pozbyl předpoklady pro používání vozidla, z čehož třeba dovodit, že pominuly důvody dalšího používání vozidla stěžovatelem. Odnětí řidičského oprávnění a následná nemožnost řádného užívání motorového vozidla představuje nepochybně případ, kdy pominuly důvody svěření vozidla stěžovateli. Zákoník práce jako kogentní předpis v oblasti pracovně právních vztahů neupravuje žádné zadržovací právo k věcem, a proto stěžovatel není oprávněn zadržovat svěřené vozidlo za účelem uspokojení své případné pohledávky proti žalobci. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 7. 2002, čj. 21 Cdo 1501/2001-61, tak, že toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž by napadené rozhodnutí posuzoval věcně, dospěv k závěru, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel je na omylu, domnívá-li se že úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat správnost skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, jejich hodnocení, jakož i právních závěrů z nich vyvozených, a to bez dalšího, neboť jeho ingerence do rozhodování obecných soudů je jasně vymezena čl. 87 písm. d) Ústavy ČR, jakož i ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud může zasahovat do jurisdikce obecných soudů pouze tehdy, překročí-li tyto excesivním způsobem hranice vymezené pro jejich rozhodování a zasáhnout takto do ústavně zaručených práv. Tak tomu však v projednávané věci nepochybně není, neboť byl to sám stěžovatel, který vyvolal sporný stav tím, že rozhodnutím Policie ČR, mu byl na dobu několika měsíců v době výkonu své funkce u žalobce odňat řidičský průkaz, takže po tuto dobu byly eliminovány podmínky, za kterých mu motorové vozidlo žalobce bylo svěřeno. Již tato skutečnost sama o sobě brání tomu, aby věc bylo možno posunout do ústavně právní roviny. Uvedenou skutečnost považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. V Brně dne 26. září 2002 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.