IV.ÚS 236/2000
V PLATNOSTI- MS Brno 43 C 120/92-63
- KS Brno 16 Co 616/97-94
- ÚS IV.ÚS 236/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nápadně nevýhodné podmínky nebyly prokázány. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož stížnost byla zjevně neopodstatněná. Vlastník pozemku byl poskytnut maximální přípustný kurz podle vyhlášky, který nevykazoval diskriminaci. Současná tržní cena nemovitosti neodůvodňuje nárok na zrušení smlouvy, protože zákonodárce věděl o možné rozdílnosti cen.
Rubrum
IV. ÚS 236/2000 Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. O., zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 1997, čj. 43 C 120/92-63, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2000, čj. 16 Co 616/97-94, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelčin otec zakoupil předmětný pozemek za účelem výstavby rodinného domku a nikdy jej, stejně jako stěžovatelka, nehodlal prodat. Navíc nyní na tomto pozemku byla navršena zemina do několikametrové výše a současný vlastník pozemku ji odmítá odklidit, což je v právním státě nepřípustné. I když cena byla stanovena podle platné vyhlášky, již samotná vyhláška diskriminovala vlastníky soukromých pozemků, jak je také konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, s nimž se krajský soud náležitě vypořádal. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí. Z obsahu spisu 43 C 120/92 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, a to původně s již zemřelým J. Š., podala u tohoto soudu návrh na uložení povinnosti obci městu Brnu sepsat dohodu o vydání pozemku v k. ú. K. s odůvodněním, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 3. 5. 1971 s dodatkem ze dne 31. 8. 1972 byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť jinak hrozilo vyvlastnění. Městský soud v Brně již citovaným rozhodnutím návrh zamítl, když sice projevil souhlas tvrzením, že předmětná smlouva byla uzavřena v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nicméně nikoli za nápadně nevýhodných podmínek, neboť nabývací cena byla poskytnuta v tehdy maximální výši 15,-- Kčs za 1 m2 podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky a J.Š. napadený rozsudek potvrdil, v podstatě se ztotožniv se závěry soudu prvého stupně. Krajský soud zkoumal věc rovněž i vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, publikovanému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 6, roč. 1996 - II. díl, č. 86, a dospěl k závěru, že tento nález nelze na projednávanou věc vztáhnout. Jak stěžovatelka sama konstatuje ve své výpovědi při jednání dne 14. 6. 1993, jednání o vykoupení pozemků v předmětné lokalitě byla vedena se všemi vlastníky pozemků, z čehož plyne, že nesměřovala jen proti ní samotné. Otázkou v projednávané věci tedy zůstává pouze to, zda nápadně nevýhodné podmínky lze či nelze spatřovat v dohodnuté kupní ceně. Již v nálezu Ústavního soudu, kterého se stěžovatelka dovolává, se konstatuje, že nápadnou nevýhodnost je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Zcela výslovně je pak tento závěr rozveden v dalším nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 168/95, publikovaném ve stejném svazku a dílu Sbírky nálezů a usnesení pod č. 79, v němž se konstatuje, že nápadně nevýhodnými podmínkami se rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek apod. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelka, v poměru k dalším vlastníkům nemovitostí této lokality, nebyla nijak diskriminována, naopak byla jí poskytnuta nejvyšší přípustná cena podle citované vyhlášky, tj. 15 Kč za l m2. Je jistě mimo jakoukoli pochybnost, že současná tržní cena předmětného pozemku je dnes daleko vyšší, tato křivda, lze-li věc takto označit, byla nicméně způsobena v souvislosti s plánovanou výstavbou nespočtu dalších osob a jde o křivdu, o které již zákonodárce si byl vědom, že ji nelze napravit. Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2000 JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.