IV.ÚS 2360/13
V PLATNOSTI- KS Brno 13 Co 197/2011-149
- NS 22 Cdo 373/2013
- ÚS IV.ÚS 2360/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí nižších soudů, protože jeho pravomoc se omezuje na kontrolu dodržení ústavních práv a svobod. Soudy prvního a druhého stupně správně vyhodnotily důkazy a závěry o oprávněné držbě nemovitosti. Ústavní soud nepřijal stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože nebyly porušeny základní ústavní práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů Jany Klingorové, Ing. Romana Strausse, Václava Suchánka, Mgr. Michaely Straussové, Radka Klingora, Josefa Maděryče, a Ing. Ilony Kopecké, právně zastoupených advokátem JUDr. Zdeňkem Bařinou, Kotlářská 53, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 22 Cdo 373/2013, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 13 Co 197/2011 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 14 C 352/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Žalobou ze dne 22. 7. 2009 se stěžovatelé domáhali na žalovaných vyklizení pozemku p. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří zapsaném na LV č. X2 pro obec a k. ú. Kuřim v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - venkov, a to odstraněním části plotu vedoucího z pozemku p. č. X3 zahrada zapsaném na LV č. X4 pro obec a k. ú. Kuřim u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - venkov, a to v tom místě, kde tento plot zasahuje do pozemku parcely č. X1. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a podáním ze dne 17. 6. 2010 učinili vzájemný návrh ve smyslu ustanovení § 97 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterým se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku p. č. X5 o výměře 14m2, která byla oddělena z pozemku p. č. X1 geometrickým plánem č. 2576-168/2009. Okresní soud Brno - venkov v ústavní stížností napadeném rozsudku výrokem I. návrh stěžovatelů zamítl, výrokem II. určil, že žalovaní jsou spoluvlastníky v SJM sporné parcely a ve výroku III. uložil stěžovatelům zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 30.800,- Kč. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil s tím, že výrok III. změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným částku 30.350,- Kč. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. Za výše popsaného stavu řízení si stěžovatelé podali ústavní stížnost, v níž konstatují, že spornou nemovitost nabyli do spoluvlastnictví v roce 2004, přičemž v té době platný občanský zákoník umožňoval vydržení jen v případě, kdy subjekt práva měl věc v oprávněné držbě po stanovenou dobu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v předmětném případě nebyly splněny základní předpoklady vydržení tj. corporalis possessio a animus possidendi. Stěžovatelé poukazují ve svém návrhu mimo jiné na to, že sporná část pozemku se nachází za v minulosti již zbouranou dřevěnou boudou, jež stála na parcele stěžovatelů. Mezi parcelou č. X1 a parcelou X3 je terénní schod cca 1 metr vysoký. Právě tento terénní schod mezi pozemky se nacházel za zmíněnou dřevěnou boudou. Terén byl tak svažitý, že se fakticky nedal užívat ani jedním z vlastníků parcely. Až v roce 1998, kdy vedlejší účastníci postavili podezdívku a dorovnali terénní nerovnost, začali vedlejší účastníci spornou část parcely využívat. Tuto skutečnost obecné soudy nezohlednily a nekriticky přebraly závěr, že spornou část parcely užívali od roku 1982, kdy nemovitost koupili. Dále stěžovatelé poukázali na rozpory ve výpovědích svědků, stran původního plotu a na údaje vyplývající z katastrální mapy, kde je pozemek sousedů a pozemek vedlejšího účastníka v jedné přímce. Již z tohoto prostého faktu musí být zřejmé, že držba nemovitosti nemohla být oprávněná. Stěžovatelé rovněž rozporovali souhlas předchozího vlastníka, Lesy města Brna, spol. s r. o., se stavbou oplocenou ve stávajících hranicích - tedy hranicích odpovídajících katastrální mapě. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že jak žalobce, tak i žalovaný měli možnost před soudem vyjevit své názory na věc, předložit tomu odpovídající důkazy, které byly následně předmětem hodnocení ze strany soudu. S námitkami stěžovatelů se víceméně vypořádaly již obecné soudy, když uvedly své myšlenkové pochody při hodnocení jednotlivých důkazů a z nich odvozených závěrů. Soudy se vypořádaly i s tím, proč nepřipustily svědeckou výpověď navrženého svědka Ing. Mátla a nelze tak hovořit o opomenutých důkazech. Stejně tak se soudy vypořádaly i se svědectvím dalších svědků Maděryče, Suchánka, Vituly, kterým přiřadily v rámci dokazování určitou důkazní hodnotu s tím, že uvedly důvody, pro které kladou důraz na tu či onu svědeckou výpověď. Argumentují-li stěžovatelé závěry vyplývajícími z korespondence vedlejších účastníků a Lesů města Brna, spol. s r. o., mají tyto z hlediska posuzování oprávněnosti držby jen dokreslující povahu. Za podstatné považuje Ústavní soud především to, jak se nalézací soud vypořádal s otázkou tzv. oprávněné držby, a to i s relevantním odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (srov. str. 6 rozsudku okresního soudu). Z výše uvedených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 15. srpna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.