IV.ÚS 238/98
V PLATNOSTI- KS Praha 25 Nc 7/97-299
- ÚS IV.ÚS 238/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty pro její podání. Soud uvedl, že námitky proti postupu soudkyně se týkaly způsobu vedení řízení, nikoli základních práv. Stěžovatel neměl právní zájem na zrušení rozhodnutí vyšetřovatele, protože jeho postavení v trestním řízení nebylo dotčeno. Ústavní soud se nezabýval přiměřeností délky soudního řízení, protože předmět stížnosti byl vymezen jinak než zákonně.
Rubrum
IV. ÚS 238/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M.R., zastoupeného JUDr. L.Ř., proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 25 Nc 7/97-299, ze dne 8. 7. 1997, a usnesení OSZ, čj. Zn 97/98, ze dne 17. 4. 1998, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení článku 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadá shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a OSZ. V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvádí, že před Okresním soudem v Mělníku je již od roku 1988 vedeno pod sp. zn. 6 C 104/88 řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele (žalovaného) a jeho bývalé manželky (žalobkyně). Věc je projednávána samosoudkyní JUDr. Z.K., předsedkyní OS, a stěžovatel má za to, že soudkyně řízení záměrně protahuje a směřuje ho, včetně prováděných důkazů, k bezdůvodnému obohacení žalobkyně. Stěžovatel se proti postupu soudkyně bránil vznesením námitky podjatosti. Krajský soud v Praze však svým usnesením, sp. zn. 25 Nc 7/97, ze dne 8. 7. 1997, vyslovil, že soudkyně JUDr. K., není vyloučena z projednávání a rozhodování v jeho věci a řízení o námitce podjatosti vůči ostatním soudcům,. zastavil. Dále stěžovatel podal dne 24. 6. 1997 Policii ČR trestní oznámení na JUDr. K., pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, podvodu a křivého obvinění. Oznámení odůvodnil tím, že soudkyně v soudním řízení zavinila značné průtahy, čímž mu způsobila značnou škodu, svou pravomoc vykonávala způsobem odporujícím zákonu a jednání nevedla objektivně, neboť využívala křivých svědectví a zmanipulovala důkazy. Dále uvedl, že ho soudkyně křivě obvinila z prostavění 50.000,- Kč patřících rodině bývalé manželky, a že stavbu zahájil bez stavebního povolení. Vyšetřovatel K.ú.v. Policie ČR však usnesením ČVS: KVV192/9-97, ze dne 27. 1. 1998, věc odložil podle ustanovení § 159 odst. 1 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o trestné činy. Ke stížnosti navrhovatele proti uvedenému usnesení rozhodl státní zástupce OSZ usnesením, čj. Zn 97/98, ze dne 17. 4. 1998, tak, že stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zmiňuje, že dne 20. 1. 1998 podal Ministerstvu spravedlnosti podnět k zahájení kárného řízení se soudkyní JUDr. K., pro průtahy v řízení. Tento podnět však byl ministerstvem shledán neodůvodněným a odložen bez dalšího opatření. Jak Ústavní soud zjistil ze zprávy podané dne 21. 10. 1998 Okresním soudem v Mělníku, nabylo výše označené usnesení krajského soudu právní moci dne 2. 9. 1997, (stěžovateli bylo doručeno dne 29. 8. 1997). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění platném do 9. 5. 1998, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem právní noci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě tak lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1997 započala běžet dne 2. 9. 1997. Jestliže byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě teprve dne 21. 5. 1998, stalo se tak po uplynutí zákonné 60 denní lhůty pro její podání, a proto v této části, směřující proti uvedenému rozhodnutí obecného soudu, musela být ústavní stížnost odmítnuta jako opožděná podle § 43 odst. I písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K námitkám stěžovatele, týkajícím se postupu soudkyně rozhodující jeho občanskoprávní věc, je třeba pro úplnost uvést, že výhrady se týkají způsobu vedení řízení a nezakládají tak důvody k vyloučení soudce z projednávaní a rozhodování věci podle § 14 odst. 1 o.s.ř., nýbrž mohou být uplatněny pouze v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud zároveň v této souvislosti uvádí, že s ohledem na to, že ústavní stížnost, jak se v jejím úvodu výslovně prohlašuje, směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1997, čj. 25 Ne 7/97-299, nemohl se pro takto vymezený předmět řízení zabývat otázkou přiměřenosti délky celého soudního řízení. K tomu, aby tak mohl učinit, byl by třeba vymezit předmět řízení jiným - znění zákona o ústavním soudu odpovídajícím - způsobem. K posouzení další části ústavní stížnost si ústavní soud připojil vyšetřovací spis K.ú.v. Policie ČR ČVS: KVV-192/9-97. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu Ústavní soud zjišťuje, že občanskoprávní řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. ve smyslu zákona č. 91/1998 Sb., o vypořádání společného jmění, není dosud uzavřeno. Stěžovatel v souvislosti s postupem soudkyně JUDr. K. v tomto řízení podal na uvedenou soudkyni dne 24. 6. 1997 trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, podvodu a křivého obvinění a dne 25. 6. 1997 s ním byl sepsán protokol o trestním oznámení na O.ú.v. Policie ČR. Na žádost ředitele O.ú.v. byla z důvodu poměru k osobě JUDr. K., věc dne 12. 8. 1997 přikázána k vyšetření K.ú.v. Policie ČR. Po shromáždění listinných důkazů pak vyšetřovatel krajského úřadu vyšetřování usnesením ze dne 27. 1. 1998 věc odložil s odůvodněním, že se v daném případě nejedná o trestné činy a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatele ze dne 29. 1. 1998 proti tomuto usnesení státní zástupce OSZ zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že po přezkoumání bylo stížností napadené rozhodnutí shledáno správné a v souladu se zákonem. Stěžovatel i v poměru k tomuto rozhodnutí okresního státního zastupitelství vytýká dotčení jeho základního práva zaručeného mu čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud k těmto námitkám především konstatuje, že o trestním oznámení ze dne 24. 6. 1997 bylo rozhodnuto ve lhůtách, ve kterých neshledává stěžovatelem tvrzené zbytečné průtahy. Řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti usnesení vyšetřovatele K.ú.v. Policie ČR je upraveno ustanoveními § 141 až § 150 trestního řádu, přičemž stěžovatelova práva v předmětném řízení je třeba posuzovat z hlediska procesního postavení stěžovatele v dané věci. Stěžovatel v předmětné věci vystupoval jako oznamovatel trestného činu, případně jako poškozený, jehož oprávnění jsou explicitně upravena v ustanovení § 43 a násl. trestního řádu. Ve vztahu k tomuto procesnímu postavení stěžovatele v posuzované věci Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. prosince 1998 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.