IV.ÚS 2389/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože neshledal porušení ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soud uznal, že obecné soudy řádně zohlednily stěžovatelovy námitky, včetně jeho zdravotního stavu a možnosti zaměstnání, a jejich rozhodnutí nebylo zjevně nespravedlivé. Zjištění skutkového stavu a volné hodnocení důkazů spadají do působnosti obecných soudů, které Ústavní soud nemá za úkol přezkoumat. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí byl zamítnut, protože nebyly splněny podmínky pro výjimečný postup.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, AK se sídlem Na Hradbách 9/118, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2010 čj. 14 Co 499/2009-137 a výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2009 čj. 43 P a Nc 298/2007-109, P 1317/2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, včetně nedoplatku na výživném. Stěžovatel, otec nezl. L., podrobně rekapituloval svá tvrzení uplatněná v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti a nesouhlasil se závěry obecných soudů, které výši výživného dovodily na základě znaleckého posudku a za použití institutu potenciálního příjmu, pokud by byl zaměstnán jako dělník v čalounictví. Namítl, že v provozovně čalounictví bývalé firmy Rema-M. P., nyní obchodní společnost Prokond, s. r. o., nebyl schopen vykonávat práci z důvodu svého zdravotního stavu, a poukázal na výsledky kontroly, na základě které Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje dne 4. června 2010 konstatovala v předmětné provozovně porušení podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a překročení přípustného expozičního limitu a nejvyšší přípustné koncentrace chemických látek v pracovním prostředí. Stěžovatel nesouhlasil s tím, jak se Krajský soud v Ostravě vyrovnal s jeho námitkami, a vyjádřil přesvědčení, že znalecký posudek o jeho zdravotním stavu trpí vadami, neboť znalec vycházel pouze z tvrzení M. P., aniž by je blíže zkoumal, navíc sám uvedl, že stěžovatel je schopen pracovat pouze v relativně čistém, klimaticky stabilizovaném prostředí bez přítomnosti alergenů a chemických výparů. Stěžovatel dále upozornil, že pracovní poměr v čalounictví ukončil nejen z důvodu zdravotní škodlivosti pracovního prostředí, ale též z důvodu nízkého výdělku, což znamená, že institut předpokládaného výdělku podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neměl být v jeho případě aplikován. Stěžovatel dále poukázal na to, že v řízení tvrdil, že matce nezletilé předal vyšší částku peněz na výživu dcery L., k čemuž obecné soud nepřihlédly. Stěžovatel však po rozhodnutí odvolacího soudu nalezl listinu, ze které vyplývá, že s matkou nezletilé uzavřel v březnu 2006 smlouvu o zaplacení výživného na nezl. L. až do její zletilosti a matce složil částku 200 tisíc Kč. Dále namítl, že soud řádně nezohlednil majetkové poměry matky, poskytnuté dávky státní sociální podpory, existenci finančních prostředků na účtu u stavební spořitelny ve prospěch nezletilé, jakož i skutečnost, že stěžovateli vznikla v novém manželství narozením dcery J. dne XX. X. XXXX další vyživovací povinnost. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť měl za to, že újma vzniklá na jeho straně výkonem rozhodnutí by byla v jeho případě nepoměrně větší než újma vzniklá matce nezletilé dcery. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 1317/2007 vyplynulo, že k návrhům matky P. O. na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti a zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. okresní soud po provedeném dokazování svěřil nezletilou do výchovy matky (výrok I.), zavázal otce platit na její výživu částku 1 500 Kč s účinností od 1. 9. 2009 (výrok II.), vyčíslil dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 8. 2009 ve výši 37 000 Kč a uložil otci povinnost k jeho úhradě (výrok III.), zbavil otce rodičovské odpovědnosti k nezl. L. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). K odvolání otce (mimo výroku o svěření nezletilé do výchovy matky) krajský soud po doplnění dokazování rozsudek soudu prvého stupně v napadené části potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud potvrdil správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i právních závěrů, které z nich okresní soud vyvodil, a ztotožnil se s nimi. Konstatoval nedostatečné pracovní návyky otce a uplatnění principu výdělkové potenciality otce odvíjené od možnosti jeho zaměstnání ve firmě Rema akceptoval i s ohledem na další zjištěné skutečnosti, které v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl (str. 4). Odvolací soud konstatoval, že i když otci přibyla vyživovací povinnost k dalšímu dítěti, předpokládaná výše příjmu umožňuje výživné pro nezl. L. ponechat; tvrzení otce o předání blíže neurčeného vyššího obnosu matce soud považoval za neprokázanou s tím, že případné výpovědi matky a sestry stěžovatele by nemohl hodnotit jako zcela objektivní. Krajský soud se dále vyjádřil i k rozhodnutí o zbavení rodičovské způsobilosti otce a poučil otce, že proti této části rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Obdobné záruky poskytuje i čl. 14 Paktu, podle kterého "všechny osoby jsou si před soudem rovny, každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem...". Porušení ústavně zaručených procesních práv v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě zjistil, že stěžovatel se osobně účastnil jednání soudu prvého stupně dne 12. 3. 2008 a dne 26. 8. 2009 a byl řádně předvolán k jednání soudu dne 24. 6. 2009. Stěžovatel k věci samé vypovídal, byla mu dána příležitost vyjádřit se k návrhu matky, navrhnout důkazy a čerpat opravné prostředky, což také učinil. Za podstatu ústavně právní argumentace lze označit spíše kritiku stěžovatele zaměřenou na dokazování a zjištění skutkového stavu. Ústavní soud však připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález IV.ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 47 (52-53)]. Takové pochybení Ústavní soud v rozhodnutích Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě v rozsahu, jak byly napadeny ústavní stížností, neshledal. Právní závěr obecných soudů (stanovení výživného) se nejevil jako extrémně nesouladný s vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění napadených rozsudků bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se úvahy obecných soudů při hodnocení poměrů otce pohybovaly. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na úvahy Krajského soudu v Ostravě, kterými reagoval na námitky stěžovatele stran jeho zdravotního stavu a schopnosti pracovat jako dělník v čalounictví, a z hlediska časových souvislostí je označil jako účelové, soud nepominul ani skutečnost, že stěžovateli přibyla další vyživovací povinnost, a vypořádal se i s tvrzením stěžovatele o tom, že matce nezl. L. předal vyšší peněžní obnos určený na její výživu. Pokud šlo o další námitky stěžovatele (finanční prostředky ze založeného stavebního spoření ve prospěch nezletilé L., pobírání dávek státní sociální podpory a příspěvky na péči o osobu postiženou), Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel v řízení před obecnými soudy řádně neuplatnil, a proto nemohl Krajskému soudu v Ostravě vytknout, že se s nimi nevypořádal. Podle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. března 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.