IV.ÚS 240/95
Sbírka: N 36/5 SbNU 295
V PLATNOSTIÚstavní soud zrušil usnesení odvolacího soudu, které odmítlo odvolání jako opožděné, protože soud I. stupně nesprávně určil termín podání. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na soudní ochranu. Závěr byl podložen skutečností, že stěžovatel podal odvolání včas, což potvrdily dokumenty z poštovního přepravního systému. Ústavní soud považoval rozhodnutí za porušení ústavního práva, protože odmítl možnost projednání věci před soudem.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E.F., zast. advokátem JUDr. J.H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. l6 Co 261/95, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. M. jako vedlejšího účastníka, t a k t o :
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co 261/95, se z r u š u j e .
Odůvodnění
: Dne 3. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatele řádnou plnou mocí a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co 261/95, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne l9. 1. 1995, č.j. 9 C 85/94-15, jímž byla stanovena povinnost žalované V.M. zaplatit žalobci E.F. částku Kč 4.200,- s 3 % úrokem z prodlení jdoucím od l. 3. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a co do částky Kč 68.240,50 byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud shledal opožděnost podaného odvolání v tom, že dle razítka podatelny soudu I. stupně bylo odvolání, k jehož podání v daném případě končila patnáctidenní lhůta dne 8. 3. 1995, podáno osobně u soudu až dne 9. 3. 1995. Stěžovatel namítá, že tento závěr neodpovídá skutečnosti, neboť odvolání bylo podáno včas. K tomu uvádí, že u Okresního soudu v Kladně zahájil současně dvě řízení, vedená pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94, proti různým žalovaným, avšak na stejném skutkovém základě, současně podanými žalobami došlými soudu dne l8. 4. 1994. U obou věcí byl vyhlášen rozsudek tentýž den - l9. 1. 1995, současně byly také oba rozsudky doručeny právnímu zástupci, a to dne 20. 2. 1995. Rovněž současně bylo proti oběma rozsudkům podáno odvolání prostřednictvím pošty v Praze 6 dne 7. 3. 1995. Administrativním nedopatřením se stalo, že obě odvolání byla odeslána v jedné obálce, což je patrné z odesílací knihy právního zástupce a z obálky, na které jsou vyznačeny obě věci pod č. 4521 a č. 4522. Po doručení zásilky dne 9. 3. 1995 byla zřejmě obálka s příslušným odvoláním založena do spisu, sp. zn. 9 C 86/94, a odvolání ve věci, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 z téže zásilky bylo založeno bez jakékoli poznámky. O tom svědčí, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, poznámka na rubové straně odvolání se zněním "na razítku z podatelny není nic!". Z toho stěžovatel dovozuje, že poznámka "osobně" byla doplněna dodatečně, avšak neodpovídá skutečnosti, a proto odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle § 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené právo uvedené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Byla mu tak odňata možnost projednat jeho věc před odvolacím soudem a neměl ani možnost, aby odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, který považuje za vadný. Při jednání dne 25. 4. 1996 pak právní zástupce stěžovatele podání doplnil v tom smyslu, že ve věci nepodal dovolání podle § 237 písm. f) o.s.ř., neboť v obdobné věci mu Vrchní soud dovolání odmítl a obdobně postupoval i v jiných případech. Jako důkaz předložil kopii usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 24 Co Krajského soudu v Praze, ( předsedkyně senátu l6 Co již u tohoto soudu není), odkázal na obsah spisu, vedeného pod sp. zn. 9 C 85/94. Zdůraznil, že rozsudek ze dne l9. l. 1995 byl doručen zástupci žalobce dne 20. 2. 1995 (tedy o jeden den dříve, než je uvedeno v usnesení odvolacího soudu), takže poslední den odvolací lhůty byl den 7. 3. 1995 (rovněž o jeden den dříve, než je uvedeno ve zmíněném usnesení). Podle záznamu na podacím razítku Okresního soudu v Kladně bylo odvolání žalobce podáno osobně dne 9. 3. 1995, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Dále uvádí, že žalobce ani jeho zástupce uvedená zjištění nezpochybňovali a odvolací soud neměl důvod pochybovat o jejich správnosti. Vedlejší účastnice V.M. se k věci nevyjádřila. Ústavní soud si k posouzení věci dále vyžádal spisy Okresního soudu v Kladně, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94. Ze spisu sp. zn. 9 C 85/94, zjistil, že rozsudek Okresního soudu ze dne l9. l. 1995 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 20. 2. 1995 a od tohoto dne běžela patnáctidenní lhůta pro podání odvolání, která skončila dne 7. 3. 1995. Odvolání ze dne 7. 3. 1995, které je opatřeno podacím razítkem příslušného soudu s uvedením data 9. 3. 1995 a údajem "osobně", je založeno na č. l. 20, na jehož zadní straně je poznámka "na razítku z podatelny není nic". Na dalším listu č. 24 na jeho zadní straně je uvedena další poznámka: "Prosím doplnit údaje na razítku podatelny č.l. 20" s datem pokynu 9. 5. 1995. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995 vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně měl být doručen právnímu zástupci dne 21. 2. 1995 a konec lhůty že připadl na 8. 3. 1995, což neodpovídá skutečnostem vyplývajícím ze spisu, jak ostatně poukázal předseda senátu odvolacího soudu ve svém vyjádření. Ze spisu vedeného pod sp. zn. 9 C 86/94, pak bylo zjištěno, že odvolání ze dne 7. 3. 1995 (č.l. 20) je opatřeno podacím razítkem s datem 9. 3. 1995 a poznámkou "obálka připojena". Obálka má č.l. 21 a jsou z ní patrné následující údaje - pod adresou Okresního soudu v Kladně je uvedeno: k č. j. 9 C 85/94 a 9 C 86/94, dále pak jsou uvedena čísla 4521, 4522, která korespondují s čísly klientských spisů právního zástupce. Z podacího razítka pošty vyplývá, že zásilka byla předána k poštovní přepravě dne 7. 3. 1995 s údajem váhy O,027 kg ( tato váha odpovídá váze 4 listů - obě odvolání byla vyhotovena dvojmo - s obálkou). Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejprve zabýval tím, zda stěžovatel respektoval při podání ústavní stížnosti ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě se jedná o to, zda stěžovatel měl proti napadenému rozhodnutí podat dovolání, které zákon připouští proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, za předpokladu, že trpí vadami taxativně uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. V konkrétním případě přicházelo v úvahu zřejmě dovolání podle písm. f) uvedeného ustanovení, které uvádí jako vadu takový postup soudu, kterým je účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že praxe obecných soudů při aplikaci tohoto ustanovení nebyla jednotná. Jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl odvolání účastníka řízení jako opožděné (§ 214 odst. 2 písm. a), § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebyl takový postup judikaturou většinou považován za případ postupu soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o.s.ř.), a to dokonce ani tehdy, jestliže odvolání bylo zřejmě včasné. Důvod přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dopadal, dle judikatury, jen na postup spojený s procesní činností soudu, nikoli však na samotné soudní rozhodnutí. Například podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93, lze za takový postup považovat to, že účastníku byla postupem soudu znemožněna účast u jednání, případně znemožněno činit přednesy a důkazní návrhy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dále citované rozhodnutí uvádí, že řešení podobných situací nelze hledat v interpretaci o.s.ř., ale pouze v novelizaci, která by výslovně umožnila podat v těchto případech dovolání, podobně, jak tomu bylo např. u institutu tzv. dovolacího rekurzu podle § 519 zákona č. 113/1895 ř. z. Jak vyplývá ze zákona č. 238/1995 Sb., bylo s účinností od 1. 1. 1996 do o.s.ř. doplněno ustanovení § 238a, podle jehož odst. 1 písm. e) je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je Ústavní soud názoru, že by bylo nespravedlivé odmítnout ústavní stížnost stěžovatele jen pro nevyužití institutu dovolání, když je pravděpodobné, že v případě dovolání z důvodu uvedeného v § 237 písm. f) o.s.ř. by bylo dovolání odmítnuto, a to s ohledem na v té době panující soudní praxi. Na stěžovateli nelze patrně požadovat, aby užil mimořádný opravný prostředek - dovolání, které by bylo zřejmě neefektivní a neúčinné. Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud po prověření spisů Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 9 C 85/94 a 86/94, a po provedení důkazů při řízení před Ústavním soudem k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se omylem vyznačeného pozdního data odvolání okresním soudem, je věrohodná. To, že tyto námitky týkající se podání odvolání a důkazy o tom, zda odvolání bylo včasné, projednává Ústavní soud, jde do značné míry na vrub toho, že právní úprava platná do 31. 12. 1995 možnost projednání takových námitek v dovolacím řízení neumožňovala, resp. upravovala sporně. Nedostatků této úpravy si byl zřejmě vědom i zákonodárce, když s účinností od 1. 1. 1996 dovolání v těchto případech výslovně připustil. S ohledem na uvedené skutečnosti zastává Ústavní soud stanovisko, že i pro tento případ platí názor zaujatý již Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 160/94 (usn.č. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 3), podle kterého v případě, kdy soud II. stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat před soudem a porušil tím ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, které je deklarováno zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení rozhodnutí považuje Ústavní soud v konkrétní věci za spravedlivý prostředek k otevření možnosti k tomu, aby stěžovatel mohl znovu jednat před soudem, předložit mu důkazy na podporu svých tvrzení a dosáhnout projednání věci v řádném odvolacím, resp. i dovolacím řízení. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 25. dubna l996