IV.ÚS 241/99
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené rozhodnutí obecných soudů nevykazovalo porušení ústavních práv. Soud se opřel o zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž nemá Ústavní soud přehodnocovat skutkové zjištění nižších soudů. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, bez nutnosti ústního jednání. Porušení čl. 11 Listiny nebylo prokázáno, protože nesouhlas se soudním názorem neznamená porušení práva na vlastnictví.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. Z. a V. Z., zastoupených JUDr. L. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 1999, č.j. 21 Co 82/96-100, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 1995, č.j. 11 C 306/91-64, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 7. 5. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 1999, č.j. 21 Co 82/96-100 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 1995, č.j. 11 C 306/91-64. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), aniž by blíže rozvedli v čem, především z ústavněprávních hledisek, toto porušení spatřují. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé v podstatě zopakovali svá tvrzení, jež uplatnili již v odvolacím řízení, tedy že porušení spatřují zejména v nesprávném zjištění skutkového stavu a nesprávném právním výkladu skutkových zjištění. Krajský soud v Hradci Králové dle jejich názoru pochybil, když v bodě I. napadeného rozsudku konkrétněji nestanovil, jakým způsobem se žalovaný má zdržet zapříčiňování podmáčení domu v J. Dle jejich názoru měl uvedený soud také uložit žalovaným povinnost odstranit víceúčelový hospodářský objekt, který je dle jejich přesvědčení tzv. černou stavbou. Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a dále uvedl, že pokud se jedná o výrok I. rozsudku, byl soud vázán petitem, a v případě výroku II. je nutno vycházet s ohledem na tvrzení žalobců z ustanovení § 127 obč.zák. Dále uvedl, že netrvá na ústním jednání a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 306/91, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení zjištěných podkladů pro rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, případně zda těmito rozhodnutími došlo k jinému zásahu, v ústavní stížnosti výslovně nenamítanému, do ústavně zaručených základních práv nebo svobod, zejména pak k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces. Pokud jde o polemiku stěžovatelů s právními názory obecných soudů, Ústavní soud, v souladu se svoji judikaturou, která je obecně přístupná, konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 257), což ovšem není případ napadených rozhodnutí. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani v obecné úrovni namítanému porušení čl. 11 Listiny. Ochranou vlastnictví zakotvenou v čl. 11 Listiny není míněna tradiční právní ochrana subjektivního práva vlastnického reivindikací a negatorní žalobou, jak je zakotvena v přísl. ustanoveních občanského zákoníku, ale je zde především vyjádřen princip, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k ostatním vlastníkům. Každý má nepochybně právo bránit svá vlastnická práva v nezbytném případě i u soudu. Skutečnost, že nesdílí názor soudu vyjádřený v rozhodnutí o takovém sporu, však nezakládá porušení čl. 11 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. 8. 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.