IV.ÚS 2456/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali předchozí procesní prostředky. Soud se opřel o zásadu subsidiarity, podle níž ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio. Nebylo-li předtím podáno žalobní řízení na nečinnost správního orgánu, není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud tak nesmí zasahovat do kompetence soudů, pokud nejsou vyčerpány všechny možnosti nápravy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Antonína Křečana, Ing. Zdeňka Křečana a Hermenegilda Jirečky, právně zastoupených advokátkou JUDr. Ivankou Posádkovou, se sídlem AK v Třebíči, Hasskova 16, proti jinému zásahu veřejné moci, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud zakázal Státnímu pozemkovému úřadu pokračovat v průtazích ve věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. 143310/2014 a ve věci nedovypořádaných restitučních nároků po paní Gabriele Jirečkové, roz. Valdštejnové - Wartenbergové. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelé směřovali předmětnou ústavní stížnost proti postupu Státního pozemkového úřadu ve věci žádosti oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. na vypořádání dosud nevydaných restitučních nároků po paní Gabriele Jirečkové, rozené Valdštejnové - Wartenbergové. Podle náhledu stěžovatelů se ze strany státních orgánů jedná o tzv. jiný zásah veřejné moci, jímž měly být dotčeny jejich základní práva garantované čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé se domáhali u ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč, dovypořádání restitučních nároků k ideální 1/3 velkostatku Svatoslav - Zátiší původní vlastnice Gabriely Jirečkové. Stěžovatelé vycházejí z toho, že jim nesprávným úředním postupem správního orgánu nebyly vypořádány jejich restituční nároky v souladu se zákonem o půdě. Zásah do základních práv a svobod spočívá v tom, že Státní pozemkový úřad dosud řádně nerozhodl o jejich opakovaných žádostech podle zákona o půdě a pouze dopisem, nikoliv řádným rozhodnutím, doručeným dne 6. 6. 2014 jim sdělil, že dosavadní výsledek restitučního řízení je konečný. Dále sdělil, že postupem podle § 4a zákona o půdě se již s ohledem na ukončené restituční řízení, ve kterém byl uplatněný nárok vyřešen, nelze znovu domáhat dalšího nebo jiného majetku. Stěžovatelé se domáhají svých nároků od samé účinnosti zákona o půdě. Své nároky z důvodu nesprávnosti úředního postupu a porušení jejich základních práv a svobod považují za stále nevypořádané. Na základě několika správních rozhodnutí byla restituce majetku vyřešena pouze částečně a ohledně další nárokované části příslušný správní orgán nevydal žádné, ať již kladné či záporné rozhodnutí. Správní orgány, ať již nižšího či vyššího stupně, odmítají pokračovat v restitučním řízení, nepřijímají žádná opatření proti nečinnosti a pouze oznamují, že restituční řízení považují za skončené. Správnímu orgánu nejsou v současné době známy žádné nemovitosti, které by měly být předmětem řízení podle zákona o půdě. Stěžovatelé se přitom domáhali vydání konfiskovaného majetku opakovaně, a to již od roku 1991. III. Ústavní stížnost není důvodná. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10, ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné prostředky před správními či soudními orgány, které jsou stěžovateli k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). Z výše uvedeného plyne, že pokud se stěžovatelé domnívají, že v jejich věci nebylo doposud řádně rozhodnuto a brojí proti průtahům v řízení, je třeba setrvat na vyčerpání všech procesních prostředků, sloužících k ochraně jejich práv. Zde má Ústavní soud na mysli především vyčerpání žaloby na nečinnost správního orgánu podle ustanovení § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k řečenému považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za nepřípustnou a z toho důvodu ji v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2015 Tomáš Lichovník, v. r. soudce zpravodaj