IV.ÚS 2514/12
V PLATNOSTI- NS 33 Cdo 1817/2010
- ÚS IV.ÚS 2514/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud uznal, že obecné soudy řádně a ústavně konformně odůvodnily svá rozhodnutí. Neshledal žádné porušení práva na spravedlivý proces ani jiné základní právo chráněné Listinou. Ústavní soud nemá povinnost přezkoumat skutkové závěry nebo právní názory nižších soudů, pokud nejsou porušeny ústavní právní normy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. června 2009 sp. zn. 32 C 109/2006, rozsudku Krajského soudu Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 13. ledna 2010 sp. zn. 59 Co 313/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. 33 Cdo 1817/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 3. července 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky - zrušil výše označená rozhodnutí. Všechna uvedená ustanovení svoji povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují každému právo domáhat se ochrany svých práv stanoveným zákonným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka dále uvádí, že došlo i k zásahu do rovného postavení účastníků řízení, ochrany majetku i do práva na respektování platných právních předpisů. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 32 C 109/2006 se podává, že stěžovatelka (žalobkyně společně s V. R.) se domáhala určení neplatnosti budoucí kupní smlouvy uzavřené dne 17. září 2003, jejímž předmětem je povinnost a právo stran uzavřít za podmínek stanovených v této smlouvě smlouvu o prodeji nemovitostí, a to nemovitostí zapsaných na LV č. X a LV č. Y pro k. ú. K., obec O. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. června 2009 č. j. 32 C 109/2006-194 byla žaloba zamítnuta, neboť stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení. Dále žalobcům uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 26 936 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž v podstatě uplatňovala shodné námitky jako v podané žalobě. Nadto polemizovala s postupem soudu I. stupně, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 13. ledna 2010 č. j. 59 Co 313/2009-289 tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozhodnutí. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že každému ze žalobců uložil nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně 6 548 Kč. Dále žalobce zavázal nahradit žalovanému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 6 073 Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. března 2012 č. j. 33 Cdo 1817/2010-326 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné dle § 243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasila s ryze formalistickým výkladem obecných soudů, které zamítly její žalobu pro neprokázání naléhavého právního zájmu na určení, aniž by se žalobou řádně zabývaly a své závěry podrobně odůvodnily dle ustanovení § 157 o. s. ř. Dle tvrzení stěžovatelky řízení probíhalo nespravedlivě, obecný soud pochybil v tom, že se nezabýval dostatečně platností budoucí kupní smlouvy, nevyřešil občanskoprávní dle ustanovení § 137, pro kterou je stavební řízení již 5 let přerušeno, a rozhodoval dle neúplného spisového materiálu. V soudním řízení byla dle názoru stěžovatelky porušena jednak hmotněprávní ustanovení, ale i procesní předpisy tím, že obecný soud dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval žalobce k doplnění žaloby, z úřední povinnosti nepřihlédl k absolutní neplatnosti právního úkonu a prekluzi, nezkoumal změnu poměrů odůvodňující zánik závazku uzavřít budoucí kupní smlouvu a soudy vydaly zamítavý enunciát, který je rozdílný mezi soudem nalézacím a odvolacím. Obecné soudy nevyřešily ani námitku nevyjasněných majetkových vztahů k nemovitostem, na kterých se realizovala stavba atd. Ani Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil, rozhodoval v rozporu s vlastní judikaturou a pro vydání rozhodnutí ani neměl úplný soudní spis, proto se stěžovatelka domáhá i zrušení rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále zpochybňuje napadená rozhodnutí a uvádí, že i v délce řízení spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Svou argumentaci doplnila o odkazy na závěry nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 459/03, I. ÚS 492/03, I. ÚS 547/03, I. ÚS 689/05, III. ÚS 4/97), s nimiž mají uvedené závěry obecných soudů být v rozporu. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V posuzovaném případě se stěžovatelka v řízení u Okresního soudu ve Zlíně domáhala určení neplatnosti smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 17. září 2003, jejímž předmětem je povinnost a právo stran uzavřít za podmínek stanovených v této smlouvě smlouvu o prodeji blíže specifikovaných nemovitostí. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobu na určení uplatnit jenom, je-li na tom naléhavý právní zájem. Institut určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Pokud soudy nalézací i odvolací rozhodovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal ve svém usnesení (str. 2), nelze jim ničeho vytknout. Ve věci stěžovatelky je nesporné, že k zásahu do vlastnického práva již došlo, stavba vodního díla k zajištění průtočnosti vodního koryta je dokončena, vyhověním žalobě nebylo možné eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a rovněž k nápravě lze dospět jinými prostředky. Vyhovění žalobě by ani nevedlo k odvrácení budoucích sporů účastníků. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty či námitky stěžovatelky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ve výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí např. str. 4. rozsudku odvolacího soudu. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podstata ústavní stížnosti tak, jak již bylo shora uvedeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vysloví právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené, a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud by se Ústavní soud rozhodl ingerovat výrazně do věci samé a napadená rozhodnutí zrušit, musel by být přesvědčen nejen o nesprávnosti právního posouzení nepřípustnosti určovací žaloby v dané věci, ale i o excesu obecných soudů v rámci provedeného dokazování a v návaznosti i v přijatých právních závěrech, dosahujících intenzity porušení některého ze základních práv chráněných ústavním pořádkem České republiky. K tomu by však musel mít zřejmý impuls spočívající v tom, že hmotněprávní posouzení věci těmito soudy vykazuje zřetelné vady a je proto s vysokou pravděpodobností nesprávné; nic takového však v řízení před Ústavním soudem najevo nevyšlo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Pro úplnost se sluší dodat, že Ústavní soud nemohl přihlížet ke stěžovatelčiným dalším námitkám a důkazním návrhům obsaženým v přípisech ze dne 9. 7. 2012, 10. 7. 2012, 11. 7. 2012, neboť v řízení o ústavní stížnosti musí být stěžovatelka zastoupena advokátem (viz ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2012 Miloslav Výborný v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.