IV.ÚS 252/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem, sídlem Karlova 211/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 864/2025-524 ze dne 15. října 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 48/2025-489 ze dne 11. března 2025 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 2 T 30/2023-464 ze dne 30. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Příbrami a A. A. (jedná se o pseudonym), poškozené, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda trestní soudy ústavně souladně odsoudily stěžovatele za spáchání zločinu znásilnění.

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

2. Okresní soud v Příbrami ("okresní soud") stěžovatele uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Soud rovněž rozhodl o nároku poškozené (vedlejší účastnice) na náhradu nemajetkové újmy (viz ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 30. 12. 2024, který byl třetím rozhodnutím v řadě po dvou dřívějších zrušujících rozhodnutích odvolacího soudu).

3. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle okresního soudu dopustil (zkráceně řečeno) následovně: Dne 4. 6. 2022 v průběhu noci stěžovatel požil s poškozenou vedlejší účastnicí větší množství alkoholu a věděl, že ta se nachází ve stavu značné podnapilosti. V ranních hodinách vstoupil do bytu, kde na posteli spala poškozená a vedle ní svědkyně. Zde si stěžovatel nejprve na poškozenou lehl, následně k ní přilehl zezadu; poškozená v tu dobu spala na boku. Stěžovatel využil její podnapilosti a rozespalosti a započal na ní zezadu vykonávat soulož. Poškozenou probudil, načež ho vyzvala, ať toho nechá. Stěžovatel výzvě nevyhověl a v souloži pokračoval. V ten moment se probudila svědkyně a vyzvala je, aby šli jinam, což stěžovatel neučinil. Svědkyně poté opět začala klimbat, přičemž poškozená svůj nesouhlas s jednáním stěžovatele projevovala strkáním do svědkyně prstem a nohou. Svědkyně následně pochopila, že jde o jednání proti vůli poškozené, načež stěžovatele hlasitě vyzvala, aby opustil jejich pokoj. Tomu stěžovatel již vyhověl.

4. Krajský soud v Praze ("krajský soud") zamítl jako nedůvodná jak odvolání stěžovatele proti výroku o vině a trestu, tak odvolání poškozené vedlejší účastnice proti výroku o náhradě nemajetkové újmy (ústavní stížností napadené usnesení ze dne 11. 3. 2025). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 10. 2025).

III. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Namítá, že skutkové závěry trestních soudů nejsou výsledkem řádného dokazování, nýbrž proměnlivou konstrukcí přizpůsobovanou odsuzujícímu výroku. Tentýž skutkový děj byl na v podstatě totožném důkazním podkladě posouzen třikrát odlišně: nejprve jako znásilnění násilným donucením (rozsudek okresního soudu č. j. 2 T 30/2023-329 ze dne 17. 1. 2024, který byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením krajského soudu č. j. 13 To 139/2024-348 ze dne 11. 6. 2024), poté jako skutek, který není trestným činem (rozsudek okresního soudu č. j. 2 T 30/2023-418 ze dne 20. 8. 2024, jež byl k odvolání státního zástupce zrušen usnesením krajského soudu č. j. 13 To 275/2024-431 ze dne 12. 11. 2024) a nakonec jako znásilnění zneužitím bezbrannosti (ústavní stížností napadená rozhodnutí). Právní posouzení nevyústilo ze skutkových zjištění, ale skutkový stav byl "modelován" podle předem zvoleného výsledku.

7. Skutkové závěry jsou podle stěžovatele projevem svévole trestních soudů a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Svědkyně, která se nacházela přímo vedle poškozené, vypověděla, že poškozená ležela na zádech, že poté, co si stěžovatel lehl vedle ní, již žádné pohyby nezaznamenala, a že sama nevěděla, zda k znásilnění skutečně došlo. Poškozená naproti tomu tvrdila soulož vykonávanou zezadu v době, kdy spala na boku. Pokud by byl skutkový děj tak jednoznačný, násilný a zjevně proti vůli poškozené, jak jej líčí poškozená, bylo by stěží vysvětlitelné, proč svědkyně nacházející se bezprostředně vedle nich tuto skutečnost nevnímala okamžitě a bez pochybností. Trestní soudy významné rozpory ve výpovědích neodstranily ani přesvědčivě nevysvětlily, proč výpověď poškozené bez dalšího upřednostnily. Důkazy hodnotily selektivně a vytvořily jakousi "syntetickou skutkovou verzi", která odpovídá odsuzujícímu rozsudku, avšak nevyplývá z žádného provedeného důkazu.

8. Soudy porušily zásadu presumpce neviny, neboť vina stěžovatele nebyla prokázána mimo rozumnou pochybnost. Znak bezbrannosti poškozené soudy řádně neprokázaly, nýbrž předpokládaly jen na základě obecné kombinace alkoholu, spánku a rozespalosti, a to přesto, že sama poškozená svůj stav popsala toliko jako "v náladě". Podle zjištění soudů poškozená na jednání stěžovatele reagovala, vyjadřovala nesouhlas a přivolávala pozornost svědkyně; takové aktivní projevy vůle bezbrannost logicky vylučují. Bezbrannost se v tomto smyslu stala náhradní právní konstrukcí poté, co se původní teze o násilném donucení ukázala jako neudržitelná. Důkazní břemeno bylo fakticky přeneseno ze státu na stěžovatele; jde o systémové popření zásady in dubio pro reo. Původní zprošťující rozsudek autoritativně potvrdil existenci rozumných pochybností o vině, soudy však následně nevysvětlily, jak byly tyto pochybnosti překonány. Významnost pochybností ohledně skutkového stavu dokládá i ústní odůvodnění (druhého) zprošťujícího rozsudku zachycené na audiozáznamu, v němž předseda senátu k výpovědím poškozené uvedl, že "kdyby ve věci byla vyslýchána desetkrát, tak by podesáté uvedla zase jinou verzi".

9. Vážná pochybení trestních soudů nepůsobí izolovaně, nýbrž se vzájemně posilují a ve svém souhrnu představují systémové selhání dosahující ústavní intenzity. Na rozpor s nálezovou judikaturou Ústavního soudu přitom stěžovatel opakovaně upozorňoval (zejména nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003; nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016; nález sp. zn. II. ÚS 3044/22 ze dne 2. 5. 2023; či nález sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o něm rozhodne meritorně nálezem.

11. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud mimo jiné povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v rámci trestního řízení nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Od ní se odvíjí i princip rozhodování in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného), jemuž podle platných procesních předpisů odpovídá důvod zproštění obžaloby dle § 226 písm. a), b) a c) trestního řádu. Součástí presumpce neviny je i zásada, podle níž musí být obviněnému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007, bod 25).

12. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy ponechávají soudci trestního soudu volnou úvahu (srov. § 2 odst. 6 trestního řádu). Volné uvážení ale není absolutní. Naopak, ochrana prostřednictvím ústavně zaručených základních práv vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení, včetně presumpce neviny, tvoří rámec, který je třeba při volném uvážení respektovat (nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, bod 9). V souladu s právem na soudní ochranu zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny je zároveň nezbytné, aby soud své - presumpci neviny respektující - úvahy ve svém rozhodnutí řádně vyložil a odůvodnil.

13. Je přitom potřeba zdůraznit, že uvedená pravidla bezvýjimečně a v plném rozsahu platí pro veškeré trestné činy, tedy včetně trestných činů sexuální povahy (nález sp. zn. I. ÚS 3090/25 ze dne 15. 5. 2026, bod 17). Skutečnost, že u některých trestných činů bývá k dispozici jen omezené množství důkazů, nemůže vést k pominutí ústavních garancí práv obviněného. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 910/07 (bod 16): "Ústavní soud si je vědom specifické obtížnosti dokazování trestného činu znásilnění, který je vážným zásahem do osobní svobody a důstojnosti poškozených, avšak ani tato závažnost nemůže vést k rezignaci na dodržování ústavních mezí trestního řízení." 14. Trestní řízení, v němž je k dispozici omezené množství důkazů, nejenže nemůže snižovat ústavní záruky obviněného, ale naopak vyžaduje pro shledání viny obviněného o to větší opatrnost, a to zvláště tehdy, stojí-li jedna výpověď proti druhé a rozhodnutí soudu záleží na tom, které z nich uvěří (srov. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000). Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž "v této situaci je soud povinen důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí" (nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004). V situaci tvrzení proti tvrzení "soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení" (nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016, bod 44).

15. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí trestních soudů právě popsaným ústavním standardům hodnocení důkazů a odůvodnění dostála. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje již dříve uplatněné námitky, které trestní soudy přesvědčivě vypořádaly. Důvod k výjimečnému zásahu do jejich kompetence - a zejména kompetence Nejvyššího soudu, který je vrcholným soudním orgánem v trestněprávní oblasti - Ústavní soud neshledal.

16. Samotná okolnost, že v řízení byla postupně vydána rozhodnutí s odlišnými závěry o vině, protiústavnost odsuzujícího rozhodnutí nezakládá. Trestní řád s kasačními zásahy odvolacího soudu výslovně počítá (srov. § 258 trestního řádu), přičemž jejich smyslem je právě odstraňování vad prvostupňového rozhodnutí. Upřesnění skutkové věty v rámci totožného skutku, včetně nahrazení znaku násilí znakem zneužití bezbrannosti, nemusí být nutně projevem svévole. Rozhodné není, kolika procesními fázemi věc prošla, nýbrž zda jsou konečné skutkové a právní závěry založeny na ústavně souladně provedených a hodnocených důkazech.

17. Namítané rozpory ve skutkových a právních zjištěních přitom přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud. Ten stěžovateli předně vysvětlil, že soudy bez dalšího neupřednostnily výpověď poškozené. Rozpory v jejích výpovědích vyhodnotily jako dílčí, a to s ohledem na její ovlivnění alkoholem a dezorientaci způsobenou náhlým probuzením. Konfrontovaly je s ostatními provedenými důkazy a tvrzení poškozené o jednání stěžovatele pak shledaly jako věrohodná v podstatných okolnostech (i s odkazem na znalecký posudek, který u poškozené nezjistil sklony k manipulaci či patologické lhavosti). Klíčové je, že výpověď poškozené nestála osamoceně, byla podporována výpověďmi dalších svědků (mimo jiné otce poškozené, kterému se dcera svěřila, viz bod 12 napadeného rozsudku okresního soudu) a zprávou "promiň", kterou stěžovatel poškozené téhož rána zaslal (bod 9 tamtéž). U poškozené soudy přitom nezjistily žádný konkrétní důvod či motiv, proč by měla vypovídat nepravdu (viz bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), proti čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí.

18. Obdobně k námitce rozporu výpovědí poškozené a svědkyně, která ležela vedle poškozené v posteli, pak Nejvyšší soud ústavně souladně vyložil, že ačkoli sama poškozená vyloučila, že by stěžovatel byl "na ní" a svědkyně naopak vypověděla, že stěžovatel byl nejprve na poškozené a následně "z poškozené slezl", nezakládal tento rozpor nevěrohodnost výpovědí, protože poškozená se vzbudila až ve chvíli, kdy na ní stěžovatel začal zezadu vykonávat soulož, tzn., v okamžiku, kdy již byl vedle ní (viz bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dále bod 9 rozsudku okresního soudu a bod 13 usnesení krajského soudu). Jakkoliv ústavně excesivní pak není ani vysvětlení trestních soudů, že stěžovatelem akcentována negativní odpověď svědkyně v rámci jejího výslechu na otázku, zda zaznamenala nějakou pohybovou aktivitu, když stěžovatel ležel vedle poškozené, bez dalšího rozhodně neznačí, že k ní nedošlo, a to s ohledem na to, že rovněž svědkyně v průběhu skutku útržkovitě spala (bod 13 usnesení Nejvyššího soudu).

19. Lze-li uzavřít, že skutková zjištění, podle nichž poškozená spala a nacházela se ve stavu podnapilosti, o čemž stěžovatel věděl, mají oporu v ústavně souladně provedených a hodnocených důkazech, nelze ani závěr o stavu bezbrannosti poškozené považovat za svévolný či jinak excesivní. Okolnost, že poškozená po probuzení nesouhlas projevila, závěr o zneužití bezbrannosti nevyvrací, neboť rozhodné je, že stěžovatel soulož započal v době, kdy poškozená spala.

V. Závěr

20. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí nevykazují znaky svévole ani protiústavního provedení a hodnocení důkazů. Skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, byl zjištěn mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a proto nebylo ani na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo.

21. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu