IV.ÚS 2528/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti HK - INVEST spol. s r. o., sídlem Nádražní 540, Ústí nad Orlicí, zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem, sídlem Čéčova 11, České Budějovice, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2022 č. j. 30 Cdo 762/2022-269 a Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 35 Co 154/2018-168 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 35 Co 163/2021-253 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. září 2017 č. j. 24 C 197/2015-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 443 703 048 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu, případně rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatelce měla vzniknout škoda nesprávným úředním postupem nebo nesprávnými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu v řízení o přezkumu správnosti rozhodnutí správce daně o doměření daně z příjmů stěžovatelky za rok 1999 a Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka nejdříve požádala o osvobození od soudních poplatků, avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který stěžovatelce osvobození nepřiznal.

3. Obvodní soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem nemůže přezkoumávat pravomocná nezrušená rozhodnutí správních soudů, jimiž měla škoda vzniknout, a nejde tak ani o nezákonná rozhodnutí podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud konstatoval, že podle závěrů právní teorie a ustálené rozhodovací praxe vrcholných soudů není nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/ 1998 Sb. takový postup státního orgánu při jeho činnosti, který se bezprostředně odrazí v obsahu vydaného rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem při činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.

4. K odvolání stěžovatelky městský soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, se kterým se ztotožnil. Městský soud zdůraznil, že bylo-li ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup. Případné nesprávnosti či vady skutkových zjištění nebo jejich právního posouzení, které se projevily v obsahu vydaného rozhodnutí, mohou být z hlediska odpovědnosti státu za škodu zvažovány pohledem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Soud rozhodující v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, což se v posuzované věci nestalo.

5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost. Dovolání částečně neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a to namítala-li stěžovatelka, že městský soud nezohlednil v usnesení Nejvyššího soudu uvedená ustanovení Ústavy, Listiny a zákona č. 82/1998 Sb.; Nejvyšší soud proto v této části konstatoval nedostatek povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a pro tuto vadu nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Ve zbývajících otázkách Nejvyšší soud shledal, že rozsudek městského soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně na předestřených otázkách jeho rozhodnutí nezáviselo či jimi stěžovatelka napadla nedostatečnost skutkových zjištění, přičemž k této namítnuté vadě nemohl Nejvyšší soud u jinak nepřípustného dovolání přihlédnout.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka tvrdí, že správce daně při stanovení daňové povinnosti nepostupoval dle zákona platného v době podání daňového přiznání a stanovení daňové povinnosti, přičemž z něj plynoucí sankce se ukázala jako likvidační. Žádný z orgánů státu nevzal "rozpor mezi platným právem v době vzniku daňové povinnosti a v době jeho projednávání v úvahu a použil předpis v době stanovení daňové povinnosti neplatný, a tedy postupoval v rozporu s platným právem, když i z procesního hlediska lze použít při takové kolizi jen předpis pro účastníka příznivější".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči rozsudkům obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost přípustná není; proti usnesení městského soudu je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené k jejímu podání (viz dále).

IV. Posouzení včasnosti, přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.

9. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V záhlaví označené usnesení městského soudu bylo vydáno dne 30. 5. 2018 a obsahovalo zákonné poučení, že proti němu není dovolání přípustné. Ústavní stížnost (mimo jiné i proti tomuto rozhodnutí) byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 9. 2022. Zákonná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení městského soudu tak zjevně uplynula, a ústavní stížnost je v tomto rozsahu opožděná.

10. Dále stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek městského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezila ve výše uvedeném rozsahu (viz bod 5) předpoklady jeho přípustnosti. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze obecně nesouhlasila s posouzením věci orgány státu a věcně brojila především proti postupu správních orgánů v daňovém řízení. Stěžejní závěry Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla, pročež Ústavní soud vzhledem k obsahu ústavní stížnosti nemá důvod Nejvyššímu soudu oponovat. Jelikož tedy dovolání částečně trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, a v dovolacím řízení tak nebylo možno v příslušném rozsahu pokračovat, nevyčerpala stěžovatelka podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)] proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu - nepřípustná.

12. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikována samotná dovolatelka. Ačkoli platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila. Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je v posuzované věci nelze s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za excesivní.

13. Posouzení druhé stěžovatelčiny v dovolání předestřené otázky - jak dokázat tvrzení o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, je-li odmítnut jako důkaz soudní spis nesprávný postup prokazující, nebo není-li proveden důkaz výslechem stěžovatelky jako žalobkyně (blíže viz str. 3 usnesení Nejvyššího soudu) - nebylo v ústavní stížnosti napadeno. Stejně tak stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla posouzení dalších otázek Nejvyšším soudem - jak se mohou účastníci řízení o náhradě škody vzniklé nesprávným úředním postupem domáhat práva, je-li rozhodováno v civilním řízení o náhradě škody způsobené v soudním řízení správním a v řízení o ústavní stížnosti nebo nakolik jsou správní orgány, obecné soudy a Nejvyšší správní soud vázány judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech práva směnečného, daňového, insolvenčního, obchodního a občanského (viz str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka nenapadla ani poslední rozhodující závěr Nejvyššího soudu, že jelikož "namítá nedostatečné zjištění skutkových okolností nutných pro rozhodnutí o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, uplatňuje vadu řízení, k níž může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné" (viz str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Vzhledem k absenci příslušných námitek v ústavní stížnosti a se zřetelem k řádnému, logicky bezrozpornému a celkově ústavně souladnému odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.

14. Ústavní soud v rozsahu, v němž byla ústavní stížnost přípustná a včasná, neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. V rozsahu, v němž bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu vadné, Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2023 Jan Filip, v. r. předseda senátu