IV.ÚS 254/23
V PLATNOSTI- KS Ostrava 71 CO 214/2022-775
- ÚS IV.ÚS 254/23
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti, která se domáhala náhrady nákladů řízení, protože byla podána před ukončením dovolacího řízení, které ještě může ovlivnit výsledek. Soud upozornil, že ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio a nesmí předcházet vyčerpání jiných procesních prostředků. Předčasnost stížnosti vyplývá i z toho, že dovolání podala vedlejší účastnice, jejíž rozhodnutí může ovlivnit i výrok o nákladech. Soud se proto nezabýval věcnou stránkou stížnosti, protože je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí, a. s., sídlem Konská 453, Třinec, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 71 Co 214/2022-775, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Jitky Bestové, Konstantina Čaplygina a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uvedeného v záhlaví s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovatelce a vedlejším účastníkovi zaplacení náhrady újmy na zdraví ve výši 3 000 000 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku poskytnutí nedostatečné lékařské péče. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 14 C 92/2015-721 žalobu zamítl (I. výrok), uložil povinnost první vedlejší účastnici zaplatit náklady státu (II. výrok), nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 148 251,80 Kč (III. výrok) a nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 116 705,80 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání a proti IV. výroku tohoto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník. Krajský soud neshledal odvolání první vedlejší účastnice důvodným, a proto potvrdil rozsudek okresního soudu v I. a II. výroku jako věcně správný (I. výrok). Při přezkumu III. a IV. výroku dospěl krajský soud k závěru, že okolnosti případu odůvodňují aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tudíž tyto výroky změnil tak, že stěžovatelce, vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. a IV. výrok).
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před okresním soudem a krajským soudem, namítá, že rozsudek krajského soudu "je ohledně otázky nákladů nalézacího řízení překvapivý a neočekávaný ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu", a cituje z vybraných nálezů Ústavního soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Z veřejně přístupných zdrojů (www.infosoud.cz) Ústavní soud zjistil, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 92/2015 byl podán proti rozsudku krajského soudu obsahující napadený výrok opravný prostředek. Dotazem u okresního soudu Ústavní soud ověřil, že první vedlejší účastnice podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, a to proti všem jeho výrokům.
8. V posuzované věci stěžovatelka dovolání proti výroku o věci samé nepodala, neboť bylo rozhodnuto v její prospěch. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neměla již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohla proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení bránit. Přípustnost její ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podala vedlejší účastnice a v době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo řízení o dovolání skončeno. Nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek krajského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§ 243e o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opět zabýval i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadený výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o vedlejší účastnicí podaném dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 či usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19).
9. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (shodně např. usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1112/20, bod 17.).
10. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (při splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2023 Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj