IV.ÚS 254/96
V PLATNOSTI- VS Praha 1 Co 412/95-29
- MS Praha 37 C 28/95-11
- ÚS IV.ÚS 254/96
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy nižších stupňů poskytly dostatečnou právní ochranu. Soud se opřel o čl. 10 odst. 1 Listiny a § 11 občanského zákoníku, které umožňují fyzické osobě domáhat se ochrany osobnosti způsobem, který si zvolí. Rozsudek o zveřejnění omluvy nebyl považován za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, protože vedlejší účastník mohl podat žalobu podle občanského zákoníku. Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv ani zásad spravedlivého řízení.
Rubrum
IV. ÚS 254/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti T., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne l0. 7. 1996, č. j. 1 Co 412/95-29, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. L.Ř., jako účastníka řízení, a Mgr. Š.B., zastoupeného advokátem JUDr. P.T., jako vedlejšího účastníka, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavnímu soudu byla dne 20. 9. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí. Jak vyplývá z obsahu přiložené kopie napadeného rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 1995, č. j. 37 C 28/95-11, byla stěžovatelce jako žalované straně uložena povinnost odvysílat na počátku zpravodajského pořadu T., U. do tří dnů od právní moci rozsudku text tohoto znění: "Dne 29. 7. 1993 jsme v pořadu U., uvedli, že dne 22. 1. 1992 založila tehdejší FS, složku O., se zaměřením na jejich slabiny. Tato informace nebyla pravdivá. Omlouváme se tímto bývalému řediteli FS, Dr. Š.B., kterého jsme v této souvislosti označili za klíčovou postavu". Tento rozsudek byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze potvrzen, pouze s tou změnou, že v textu omluvy před jménem žalobce, v tomto řízení vedlejšího účastníka, bylo vypuštěno označení "Dr.". Stěžovatelka namítá, že informace zveřejněná v pořadu U. se týkala FS, jako právnické osoby, nikoliv vedlejšího účastníka Mgr. Š.B., který proto nemohl být aktivně legitimován k podání takové žaloby. Pokud mu toto právo bylo soudem přiznáno, stalo se tak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále zastává názor, že dikce výroku napadeného rozsudku je ve své podstatě tiskovou opravou, kterou je podle ustanovení § 19 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, povinen uveřejnit šéfredaktor, a pokud ten odmítl opravu uveřejnit, má poškozený poté možnost se obrátit na soud. V takovém případě je pasivně legitimován šéfredaktor, neboť ten odpovídá za obsah veřejně sdělovacího prostředku. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že nemůže splnit povinnost uloženou soudem, neboť by tím zasáhla do práva, ale i odpovědnosti šéfredaktora. V této souvislosti připomíná, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, jak stanoví č1. 4 odst. 1 Listiny. Dále pak uvádí, že pokud by vedlejší účastník byl aktivně legitimován k podání žaloby, musel by se domáhat ochrany způsobem stanoveným v § 13 občanského zákoníku, tedy musel by se domáhat toho, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Mohl by se proto domáhat zaslání omluvného dopisu nebo zveřejnění omluvy formou inzerátu v nějakém periodiku. V žádném případě však nemůže být stěžovatelka odsouzena ke zveřejnění tiskové opravy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí zrušil. V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požádal Ústavní soud o vyjádření Vrchní soud v Praze a vedlejšího účastníka. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že znění výroku tohoto rozsudku odpovídá žalobnímu návrhu, kterým se žalobce domáhal ochrany osobnosti formou zveřejnění omluvy, nikoli zveřejnění tiskové opravy. Vedlejší účastník podal vyjádření k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti. Poukázal zejména na tu skutečnost, že fyzická osoba může v případě porušení práva na ochranu osobnosti hromadným sdělovacím prostředkem zvolit jak postup podle § 19 zákona č. 81/1966 Sb., tak podle § 11 občanského zákoníku, přičemž uplatnění jedné ochrany nevylučuje uplatnění ochrany druhé. Z tohoto důvodu nepovažuje úvahy stěžovatelky, zda rozsudkem uložený text je tiskovou opravou či přiměřeným zadostiučiněním - omluvou, za právně relevantní. Pokud tedy vedlejší účastník realizoval ústavní právo vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny, nelze v tomto postupu spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně přistupuje vedlejší účastník k otázce pasivní legitimace, když uvádí s odkazem na ustálenou soudní praxi; že pasivně legitimován v řízení o tiskovou opravu je šéfredaktor a naopak v řízení o ochranu osobnosti podle občanského zákoníku vydavatel. Z tohoto důvodu proto nemůže dojít k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 28/95, s jehož obsahem se seznámil. Z předmětného spisu plyne, že vedlejší účastník se u soudu domáhal žalobou ze dne 11. 4. 1995 odstranění následků neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti zveřejněním opravy nepravdivých údajů a zveřejněním omluvy s textem, který byl již výše citován. Strany sporu měly možnost vyjádřit se ke všem návrhům a učiněným úkonům v rámci řízení před soudy obou stupňů a zároveň jim byla dána možnost předložit důkazní návrhy. K projednávané věci před oběma soudy byla nařízena jednání. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory soudů obou stupňů a v zásadě jen opakuje argumenty, které obsahovalo odvolání stěžovatele v předchozím řízení. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, není běžnou součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto vykonávat nad jejich činností dohled, resp. nahrazovat činnost dovolacích soudů. Přesto však Ústavní soud považoval za nutné posoudit, zda aplikovaná ustanovení a jejich interpretace v dané věci nezakládají ve svém důsledku protiústavnost v podobě namítaného porušení ústavně zaručených práv. Z dikce ustanovení § 19 zákona č. 81/1966 Sb., které preferuje ve sporu stěžovatelka, vyplývá právo každého domáhat se opravy údajů, které se dotkly jeho cti. Jedná se tedy v podstatě o speciální prostředek právní ochrany osobnosti. Občanskoprávní úprava stanovená v § 11 o.z. zahrnuje v sobě jednotlivá dílčí práva, zajišťující zejména ochranu života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a projevů osobní povahy. Je věcí dotčené osoby, aby s přihlédnutím k míře a způsobu zásahu do svých osobnostních práv sama rozhodla o tom, jakou formu přiměřené ochrany si zvolí a jakým způsobem se bude domáhat její realizace. Nelze proto vytýkat vedlejšímu účastníkovi, že se domáhal ochrany práv garantovaných v čl. 10 odst. 1 Listiny takovým postupem, který mu zákon umožňuje. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné porušení ze strany obecných soudů, neboť ty poskytly dostatečnou právní ochranu oběma stranám sporu. Navíc je třeba připomenout, že soudy v předmětné věci byly podle dispoziční zásady vázány žalobou a nemohly tudíž uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. V opačném případě by byl jejich postup v rozporu s čl. 95 odst.1 Ústavy České republiky. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že pokud bylo vedlejšímu účastníkovi přiznáno právo domáhat se soudní ochrany, stalo se tak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Je samozřejmě možné si představit i formu zadostiučinění, kterou nastiňuje stěžovatelka, to však nic nemění na tom, že soudní rozhodnutí ji zavazují ke splnění povinnosti formulované jinak. Samotná skutečnost, že s takovým rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí, nemůže sama o sobě zakládat důvod k ústavní stížnosti, zejména pak nezakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností a vzhledem k tomu, že ani pokud jde o procesní stránku řízení před obecnými soudy neshledal Ústavní soud nic, co by vybočovalo ze zásad řádného a spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny, rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 1997 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.