IV.ÚS 2563/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 858/2025-1612, výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 21 Co 110/2022-1541 a výroku III v části co do 2 040 000 Kč s příslušenstvím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. září 2021 č. j. 11 C 36/2008-1182, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici řízení náhrady škody, která mu byla způsobena nezákonně nařízenou exekucí, jež postihla jeho podíl v obchodní společnosti (zaměřené na výrobu per do matrací). Exekuce byla zastavena, neboť exekuční titul (notářský zápis) byl absolutně neplatný. V důsledku exekuce zanikla stěžovatelova účast v obchodní společnosti, činnost společnosti tím fakticky skončila a nikdy se neobnovila. Stěžovatel proto požadoval po vedlejší účastnici jako náhradu škody celkem 18,4 mil. Kč, resp. 15,48 mil. Kč po zpětvzetí žaloby v částce 2,942 mil. Kč.

2. V nynější věci civilní soudy rozhodovaly opakovaně. Nejprve rozhodly, že stěžovatelův nárok je v právním základu opodstatněný. Následně rozhodovaly, jak vysoká je výše náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím (tj. nezákonného usnesení o nařízení exekuce). Z posléze uvedené fáze sporu vzešla nynější ústavní stížnost.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 vyhověl stěžovateli jen zčásti (rozsudkem ze dne 24. 9. 2021 č. j. 11 C 36/2008-1182). Vedlejší účastnici uložil zaplatit částku 11,56 mil. Kč s příslušenstvím (výrok II) a zbytek ve výši 3,898 mil. Kč zamítl (výrok III). Jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice se odvolali. Zatímco stěžovateli Městský soud v Praze nevyhověl, odvolání vedlejší účastnice již ano. Výrok II změnil tak, že se žaloba co do 11,56 mil. Kč zamítá, tedy stěžovatel neuspěl v celém rozsahu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 21 Co 110/2022-1324). Nejvyšší soud nicméně rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudkem ze dne 2. 5. 2023 č. j. 30 Cdo 498/2023-1384). Protože tu existoval mezitímní rozsudek, městský soud nemohl žalobu v celém rozsahu zamítnout.

4. Městský soud proto musel o věci znova rozhodnout (rozsudek ze dne 28. srpna 2024 č. j. 21 Co 110/2022-1541). Tentokrát rozhodl tak, že vedlejší účastnice řízení musela stěžovateli zaplatit 6,351 mil. Kč, resp. výrok II rozsudku obvodního soudu co do výše uvedené částky potvrdil. Zbývající nárok ve výši 5,029 mil. Kč zamítl. Městský soud v prvé řadě zdůraznil, že při určení výše náhrady škody bude postupovat podle § 136 občanského soudního řádu. Rozhodnými skutečnostmi pro určení konečné výše náhrady škody byly - po doplnění dokazování - dva znalecké posudky. Městský soud opřel závěr o přiznané výši náhrady škody o znalecký posudek znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. Městský soud svůj postup odůvodnil - zjednodušeně řečeno - přesvědčivostí posudku včetně užité metodologie. Posudek vysvětlil, jak lze objektivně stanovit hodnotu obchodního podílu v již zaniklé společnosti, jaký je rozdíl mezi hodnotou tržní a netržní (resp. investiční) a proč nyní nelze vycházet z obvyklé ceny podílu (v Česku se veřejně neobchoduje s podíly či společnostmi ani se nezveřejňují podmínky pro uskutečnění obchodu s podíly atd.). Hodnotu podílu tak městský soud stanovil na základě tržní hodnoty. Po odpočtu 15 % za minoritu hodnota podílu činila 6,351 mil. Kč. Tato částka představovala konečnou výši škody, která byla způsobena nezákonnou exekucí (srov. body 64 až 71).

5. Stěžovatel se obrátil na Nejvyšší soud, který dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). V dovolání stěžovatel předložil dvě právní otázky. V první argumentoval, že městský soud musel při stanovení výše hodnoty podílu, a tedy způsobené škody, vycházet z tzv. investiční hodnoty, nikoli jen z tržní hodnoty. Pokud městský soud postupoval podle § 136 občanského soudního řádu, musel zohlednit veškeré okolnosti (písemně zachycený podnikatelský záměr a zajištění financování pro zahájení a udržení výroby per). V druhé otázce stěžovatel namítal, že se 15% odpočet za minoritu nemůže uplatit. Podle Nejvyššího soudu se ale úvahy městského soudu opírají o skutková zjištění, na jejichž základě mohl stanovit konečnou výši náhrady škody a odpovídají ustálené judikatuře.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí, že by nezpochybnil závěr o použitelnosti § 136 občanského soudního řádu. Podle něj tak učinil, a to právě tím, že jednak nesouhlasil se stanovením hodnoty podíly na základě tržní hodnoty a jednak nesouhlasil s odpočtem za minoritu. Odmítnutí dovolání stěžovatel považuje za přepjatě formalistické. Jinak stěžovatel v zásadě zopakoval, co již namítal před Nejvyšším soudem. Tržní hodnota podílu nezohledňuje veškeré okolnosti případu, výši náhrady škody nelze snížit odpočtem za minoritu, neboť jde o otázku právní (v tomto směru cituje různá rozhodnutí, která sice skutkově ani právně nedopadají na nynější věc, ale podle názoru stěžovatele jsou obecně přenositelná). Protože civilní soudy zvolily takový postup, v jehož důsledku se snížila hodnota podílu, a tedy výše náhrady škody, porušily princip plné náhrady škody.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ačkoli stěžovatel vymezil, v čem vidí splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání žádný z předpokladů přípustnosti nakonec nesplnilo. Výši žalobního nároku (náhrady škody) šlo zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, proto nezbývalo nic jiného než určení podle úvahy soudu. Stěžovatel sice předložil v dovolání právní otázky (tj. zda městský soud měl upřednostnit tržní, či investiční hodnotu podílu a zda lze hodnotu podílu snížit o odpočet za minoritu). Na posouzení těchto otázek ale nynější věc vůbec nestála.

9. Ústavní soud si prostudoval dovolání. Stěžovatel v dovolání skutečně nepopřel přípustnost ani možnost určení výše náhrady škody podle soudcovské úvahy. Stěžovatel totiž argumentaci pojal odlišně. Kritizoval úvahu soudu, jíž se pokusil najít a odůvodnit samotnou výši náhrady škody, která stěžovateli vznikla v důsledku nezákonně nařízené exekuce. Jinak řečeno, stěžovatel nepopřel, že aplikace § 136 občanského soudního řádu je namístě. Jen nesouhlasil s jednotlivými východisky, na jejichž základě stanovil městský soud hodnotu obchodního podílu, a tedy výši náhrady škody.

10. Tím se Ústavní soud dostává k otázce rozsahu ústavního přezkumu situací, kdy civilní soudy rozhodují na základě § 136 občanského soudního řádu. V těchto případech se určení výše náhrady stává předmětem volného uvážení civilních soudů (v tomto smyslu nález ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 1505/08, bod 11). Tím není vyloučen ústavní přezkum, jen je omezený. Civilní soudy musí své rozhodnutí o výši náhrady škody založit na úplně zjištěném skutkovém stavu, opřít jej o konkrétní a přezkoumatelná hlediska a odůvodnit. Stručně řečeno, určení výše náhrady škody nesmí být svévolné (obdobně ve věcech odčinění nemajetkové újmy nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 668/21, bod 35, dále nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 37).

11. A právě v tom spočívá stěžovatelova argumentace: jeho nesouhlas s volbou tržní hodnoty a s odpočtem minority ve svém souhrnu představuje námitku svévolného určení výše náhrady škody. S touto výtkou však Ústavní soud nesouhlasí. Městský soud velmi podrobně vysvětlil, proč hodnota podílu byla 6,351 mil. Kč; doplnil skutková zjištění, a tedy rozhodl na základě úplně zjištěného skutkového stavu (body 24 a 36 až 55 rozsudku), to opřel o znalecký posudek od EQUITY Consulting. Vysvětlil, proč tento znalecký posudek je přesvědčivější (body 61 až 71). Pak ale Ústavní soud nemůže nahrazovat úvahy civilního soudu.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu