IV.ÚS 2567/07
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 365/2003-105
- NS 28 Cdo 2064/2007
- ÚS IV.ÚS 2567/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se nevyjádřili konkrétně, kde vidí porušení svých ústavně zaručených práv. Soud zjistil, že obecné soudy dodržely všechna ústavní a zákonná pravidla postupu. Rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a nezabírala žádné porušení práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti T. H. a M. H. - H., zastoupených Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. dubna 2003, č. j. 26 C 64/2002-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č. j. 22 Co 365/2003-105 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, č. j. 28 Cdo 2064/2007-127, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 64/2002 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 26 C 64/2002-52, zamítl žalobu stěžovatelů a Z. S. (dále jen "žalobci") o zaplacení částky 1.463.422,- Kč a uložil žalobcům nahradit žalovanému Fondu národního majetku České republiky (dále jen "Fond") společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 53.685,- Kč. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 22 Co 365/2003-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a (poté, co Z. S. zemřel a jeho dědici se stali stěžovatelé) stěžovatelům uložil zaplatit žalované České republice (která po zrušení Fondu ze zákona vstoupila do práv a povinností z právních vztahů, jejichž účastníkem byl Fond) společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 63.795,90 Kč. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. června 2007, č. j. 28 Cdo 2064/2007-127 odmítl a rozhodl tak, že stěžovatelé a žalovaná Česká republika nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé ve své stížnosti jen zcela obecně uvádějí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími mělo být porušeno zejména jejich základní právo na spravedlivý proces, právo na stejný obsah a ochranu vlastnického práva a právo na to, aby stát svoji moc uplatňoval pouze v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatelé namítají též porušení práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, avšak již bez bližší specifikace. V čem konkrétně spatřují stěžovatelé zásah do svých ústavně zaručených základních práv stěžovatelé neuvádějí. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že podání stěžovatelů představuje především vyjádření nesouhlasu a polemiku s rozhodnutími obecných soudů a porušení ústavně zaručených práv dovozují stěžovatelé bez bližší argumentace v rovině ústavněprávní. Zásah do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces však nelze dovodit jenom z toho, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jejich představou, neboť právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, ale pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i postup obecných soudů předcházející jejich rozhodnutí a neshledal žádná pochybení. Napadená rozhodnutí jsou též naprosto dostatečně a správně odůvodněna. S ohledem na tyto skutečnost stížností napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.