IV.ÚS 2582/11
V PLATNOSTI- MS Praha 9 Ca 396/2008-74
- NSS 8 Afs 50/2010-91
- ÚS IV.ÚS 2582/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Soud se opřel o názor Nejvyššího správního soudu, který byl výsledkem vyčerpání správního řízení a neobsahoval právní chyby. Stěžovatel nebyl vyloučen z účasti na řízení, a jeho nároky na osvobození od soudních poplatků byly zřejmě závěrem procesního řízení. Ústavní soud nepřijal námitky týkající se formálního postupu, protože nebyly založeny na porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem právního zástupce ze dne 29. 9. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 Ca 396/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že usnesením tohoto soudu č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009 byla odmítnuta správní žaloba stěžovatele směřující mimo jiné proti rozhodnutí Finančního ředitelství č. j. FŘ-3700/08-1100-106157 ze dne 9. 7. 2008, jímž byla, ve spojení s dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 26. 8. 2005, stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 4.350,- Kč. Rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby napadl stěžovatel kasační stížností, přičemž současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce; oba tyto návrhy však byly usnesením městského soudu č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010 zamítnuty. Nejvyšší správní soud poté rozsudkem č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011 zamítl jak kasační stížnost proti usnesení městského soudu č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010, tak i proti usnesení téhož soudu č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009. Proti posledně uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i proti jemu předcházejícím usnesením městského soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že vydáním předmětných rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Stěžovatel především nesouhlasil s tím, že po něm bylo ze strany obecných soudů požadováno, aby dokladoval, z jakých prostředků hradí náklady na péči o svého nezletilého syna, a rovněž poukazoval na skutečnost, že v jiných soudních řízeních byl od soudních poplatků osvobozen. Usnesení městského soudu, jímž byla odmítnuta správní žaloba, označil stěžovatel za nadměrně formalistické a vnitřně rozporné, když z něj ani nebylo zřejmé, zda byla žaloba odmítnuta z důvodu opožděnosti či předčasnosti. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011, usnesení městského soudu č. j. 9 Ca 396/2008-74 ze dne 6. 4. 2010 a usnesení téhož soudu č. j. 9 Ca 396/2008-62 ze dne 23. 11. 2009 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, s nimiž se již podrobně a zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku č. j. 8 Afs 50/2010-91 ze dne 31. 5. 2011 Nejvyšší správní soud. Jelikož právnímu názoru tohoto soudu nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jeho stanovisko jakkoliv přehodnocovat. Opačný postup by stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.