IV.ÚS 2584/10
V PLATNOSTI- MS Praha 19 Co 213/2010-198
- ÚS IV.ÚS 2584/10
Citované zákony (4)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Bělohorská 2063/217, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 čj. 19 Co 213/2010-198 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 2. 9. 2010 se M. Š. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud pro porušení základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zvýšení výživného matky na nezletilého syna. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") vyplývají následující skutečnosti. Dne 13. 10. 2009 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") k návrhu otce zvýšil výživné matky na nezletilého (naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2008) na částku 3.000 Kč měsíčně a stanovil podmínky úhrady dlužného výživného. Dne 19. 5. 2010 odvolací soud k odvolání matky rozsudek nalézacího soudu ve výroku o zvýšení výživného změnil tak, že výživné se zvyšuje na částku 1.000 Kč měsíčně, jinak tento výrok potvrdil, změnil výrok o nedoplatku na zvýšeném výživném a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zkráceno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a že v konečném důsledku mohlo dojít i k zásahu do základních práv nezletilého garantovaných čl. 32 odst. 4 Listiny a do práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Poukázal na relevantní ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a odvolacímu soudu vytkl, že se zabýval toliko výdělkovými poměry matky, nikoliv i její celkovou životní úrovní a možností (resp. schopností) se na vyživovací povinnosti podílet. Matka uzavřela dne 20. 6. 2009 nové manželství, z čehož měly obecné soudy vyvodit odpovídající závěry ohledně její životní úrovně. Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud porušil ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. (z něhož plyne, že v řízení ve věci výživy nezletilého je soud povinen provést i jiné důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány) a nedůsledně zjistil (vyhledal) všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení vyživovací povinnosti matky, což neumožnilo dosáhnout účelu řízení. IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nedostatečný zjištěním skutkového stavu věci a porušením "zásady vyhledávací" (zpravidla označované jako "zásada vyšetřovací"). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost a úplnost zjištění skutkového stavu (případně i správnost interpretace a aplikace zákona) obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal. K tvrzenému porušení zásady vyšetřovací v nesporném řízení Ústavní soud poukazuje na komentář k o. s. ř. (Občanský soudní řád - Komentář, I. díl, 7. vydání. C.H.Beck, 1994, str. 571), dle něhož "V těchto řízeních je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než které byly účastníky navrženy. Ani v nesporném řízení samozřejmě nejde o povinnost soudu pátrat po důkazech, neboť vyšetřovací zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení. Povinnost soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy s sebou nese jen to, že případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení o věci samé. Vyšetřovací zásada, jejímž uplatňováním je v nesporném řízení často sledován celospolečenský zájem (většinou jde o řízení, která lze zahájit i bez návrhu), se tedy projevuje především v tom, že soud není omezen tím, co účastníci tvrdili a jaké důkazy navrhli, a to bez ohledu na skutečnost, zda konkrétní řízení lze zahájit jen na návrh." Tento výklad, resp. postup, považuje Ústavní soud za souladný s požadavky základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry a postupem odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. Brně dne 11. října 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.