IV.ÚS 2591/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Miškovičové, zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 142/2019-91 ze dne 15. května 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní korporace RESIDOMO, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Gregorova 2582/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "nalézací soud") vyhověl žalobě z rušené držby (§ 176 a násl. o. s. ř.) podané stěžovatelkou a uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost (mj.) zdržet se rušení držby stěžovatelky (žalobkyně), kterého se vedlejší účastnice dopouští tím, že neprovádí opravy v bytě stěžovatelky, k nimž je ze zákona povinna, a neplní svou povinnost neprodleně opravit střechu na budově č. p. X, obec H., nad bytem č. XY, jehož nájemkyní je žalobkyně, a to v celém jejím rozsahu obvyklou střešní krytinou.

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že žalobu z rušené držby zamítl. Podle odvolacího soudu je rušení držby podle § 1003 obč. zák. nutno chápat jako zásah ve smyslu aktivní činnosti rušitele v určitém velmi omezeném čase. V souzené věci však jde o stav nečinnosti trvající nejméně od roku 2017. Skutkový stav tvrzený stěžovatelkou svědčí o tom, že spor mezi účastníky je dlouhodobou záležitostí a jeho vyřešení se stěžovatelce nepodařilo dosáhnout opakovaně uplatňovanými mimosoudními prostředky; k nápravě tohoto stavu však žaloba na ochranu rušené držby podle odvolacího soudu neslouží. Primárně z toho důvodu vyhodnotil odvolací soud usnesení nalézacího soudu jako nesprávné.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž zejména uvádí, že jí odvolací soud odepřel soudní ochranu před neoprávněnými zásahy do jejího soukromého života a obydlí, čímž bylo porušeno její právo na řádné soudní řízení a "právo na bydlení" podle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona.

5. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu nalézacího, dospěl Ústavní soud k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní rozměr a stěžovatelka v ní vyjadřuje jen nespokojenost s rozhodnutím odvolacího soudu, který její žalobě, na rozdíl od soudu nalézacího, nevyhověl. Ústavní soud však není další přezkumnou instancí k rozhodnutí obecných soudů, mimo případů zjevného excesu při rozhodovací činnosti, který v nyní posuzované věci nezjistil. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu nezaručuje účastníkovi výsledek podle jeho představ, ale je právem na řízení podle příslušných procesních pravidel, která byla v tomto případě dodržena.

7. Odvolací soud své usnesení podrobně odůvodnil a vysvětlil, proč nelze v tomto případě žalobě z rušené držby vyhovět; na podrobné odůvodnění odvolacího soudu v této souvislosti pro stručnost Ústavní soud odkazuje, a dále uvádí, že institut žaloby z rušené držby podle § 176 a násl. o. s. ř. je výjimečným procesním institutem srovnatelným s předběžným opatřením. Jeho smyslem je zatímně a rychle napravit zásah do pokojného stavu, nikoliv předjímat meritorní rozhodnutí. V tomto případě nalézací soud fakticky uložil svým rozhodnutím vedlejší účastnici, aby aktivně provedla opravy bytu, nikoliv aby se zdržela určitého jednání rušícího držbu. Již z tohoto důvodu je rozhodnutí nalézacího soudu problematické, což napravil svým usnesením odvolací soud. Nutno konečně zdůraznit, že stěžovatelce nic nebrání v tom, aby se řádnou žalobou (případně i návrhem na vydání předběžného opatření) domáhala nápravy stavu, který je podle jejího tvrzení protiprávní.

8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný, a to postupem podle § 43 odst. 3 téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu