IV.ÚS 2594/15
V PLATNOSTI- KS Ostrava 16 Co 153/2015-301
- ÚS IV.ÚS 2594/15
Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla změněna lhůta k plnění náhrady škody na zdraví, byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Soud neshledal zásah do práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud pouze vyvodil odlišný právní závěr ze stejných skutkových zjištění. Posouzení podmínek pro předběžnou vykonatelnost podle § 162 odst. 2 o. s. ř. náleží obecným soudům, a Ústavní soud do něj nezasahuje. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílel osud odmítnuté stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Cieslara, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Malá Skála 397, 468 31 Malá Skála, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2015 č. j. 16 Co 153/2015-301, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že toto usnesení porušuje jeho základní práva na spravedlivý proces zaručená čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 26 C 90/2011 - 222 rozhodl, že OKD, a.s. (dále též "vedlejší účastník") je povinna stěžovateli zaplatit náhradu škody na zdraví spolu s úrokem z prodlení, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku (výrok I). Dále okresní soud stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost platit peněžitý důchod (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). V odůvodnění k předběžné vykonatelnosti rozsudku okresní soud uvedl, že příjmy stěžovatele jsou nižší než jeho výdaje. Z tohoto důvodu mu hrozí ztráta bydlení, propadnutí zástavy, tj. nemovitosti, kterou stěžovatel zajistil poskytnutý úvěr, což pro soud představuje nebezpečí těžko nahraditelné či značné újmy ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 o. s. ř. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že vedlejší účastník je silný ekonomický subjekt, a tudíž mu nehrozí značná újma vyvolaná předběžnou vykonatelností rozsudku. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výroku I změnil tak, že změnil lhůtu k plnění na tři dny od právní moci rozsudku okresního soudu. V odůvodnění krajský soud uvedl, že případné propadnutí zástavy, kterou je úvěr zajištěn, nepředstavuje nebezpečí újmy těžko nahraditelné nebo značné ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud k tomu konstatoval, že si stěžovatel může opatřit jiné, dostupnější, bydlení. Ve skutkové i právní argumentaci krajského soudu ke zrušení předběžné vykonatelnosti prvoinstančního rozsudku spatřuje stěžovatel extrémně nesprávnou aplikaci podústavního práva, tedy ustanovení § 162 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud, dle názoru stěžovatele, vyšel z extrémně nesprávně zjištěného skutkového stavu tím, že nekriticky přijal argumentaci vedlejšího účastníka o finanční nezodpovědnosti stěžovatele. Rozhodování krajského soudu považuje stěžovatel za procesně vadné a rozporné s literou, duchem i smyslem občanského soudního řádu. Podle stěžovatele byl postup krajského soudu, kterým samostatně rozhodl o předběžné vykonatelnosti bez jednání a bez provedení dokazování, procesně vadný. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že odvolací soud nebyl oprávněn hodnotit důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž by provedl dokazování v rámci ústního jednání. Tím měl krajský soud připravit stěžovatele o možnost vyjádřit se k důkazu, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno čl. 36 Listiny. V závěru své argumentace stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a vytvořil tím na něj tlak, aby urychleně došlo k meritornímu rozhodnutí. Stěžovatel dále navrhoval přednostní projednání ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu a odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení dle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani další řádnou odvolací instancí. Nemá proto v zásadě pravomoc zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tento princip lze prolomit pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je proto záležitostí obecných soudů. Proto i hodnocení splnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 162 odst. 2 o. s. ř. náleží primárně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případě jejich vykročení z mezí daných ústavním pořádkem České republiky. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Krajský soud řádně a konzistentně vysvětlil, proč dospěl k odlišným právním závěrům, než soud nalézací. Ústavní soud k tomu připomíná, že se v tomto případě nejedná o odlišné hodnocení důkazů, a tedy o porušení principů stanovených ustanovením § 213 o. s. ř. a zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015). Jedná se spíše o vyvození odlišného právního závěru na základě stejných skutkových zjištění (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/13 ze dne 30. 10. 2014). Posouzení těchto podmínek a vyvození právních závěrů je plně v pravomoci obecných soudů, v tomto případě krajského soudu. Ten ve svém rozhodování nejednal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ani se nedopustil svévole, což by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13), navzdory tvrzení stěžovatele. Na závěr Ústavní soud připomíná, že jeho zásah není určen k vyvíjení tlaku na obecné soudy. Takové pojímání jeho role by bylo v rozporu s dělbou moci a s ústavními základy jeho existence. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu a jeho rozvrhu práce (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2016 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.