IV.ÚS 2615/10
V PLATNOSTI- OS Semily OP 31/2008 1 PaNc 338/2009
- ÚS IV.ÚS 2615/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval hodnocením důkazů ani finančními poměry stěžovatele, protože to nepřesahuje rámec ústavně zaručených práv. Rozhodnutí obecných soudů bylo v souladu s procesními předpisy a neobsahovalo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ústavní soud nepřijal návrh na zásah do rozhodnutí nižších soudů, které byly v souladu s ústavními zásadami.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudkyň Vlasty Formánkové a Jana Musila ve věci stěžovatele T. B., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Bílkem, Jeremenkova 102a, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 24 Co 126/2010 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. OP 31/2008 1 PaNc 338/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Okresní soud v Semilech napadeným rozsudkem zamítl návrh otce na snížení výživného. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí ve svém návrhu především s tou skutečností, že soudy řádně neodůvodnily stanovenou výši výživného ve výši 5000,- Kč, která neodpovídá jeho majetkovým poměrům. Soudy vycházely z toho, že je stěžoval vlastníkem nemovitostí (neprodejné) a třech ojetých automobilů. Stěžovatel vykázal své příjmy ve výši 6.200,- Kč, z nichž však musí platit měsíčně zmíněných 5000,- výživného. Stěžovatel má přitom ještě další vyživovací povinnost. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžovatel v červnu 2010 doplatí leasingové splátky na opotřebený vůz, výše splátek je 17.405,- měsíčně. Z uvedeného důvodu dojde podle soudu k výraznému zlepšení jeho majetkových poměrů a z toho důvodu mu nic nebrání platit výživné v dosavadní výši. Stěžovatel přitom vykázal za rok 2009 základ daně z příjmu ve výši 116.300,- Kč. III. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, zejména výpovědi stěžovatele o jeho příjmech, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že za situace, kdy stěžovatel byl doposud schopen splácet měsíční leasing ve výši přes 17.000,- Kč, dojde jeho splacením ke značnému ulehčení jeho finančnímu rozpočtu. Deklarovaný příjem stěžovatele není jediným kritériem pro posuzování majetkových poměrů otce a z toho také obecné soudy vyšly. Z napadených rozhodnutí ani tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by se otec pokusil, byť dle jeho tvrzení neprodejné, nemovitosti prodat. Pokud dojde v budoucnu ke změně majetkových poměrů na straně otce, nic mu nebrání v tom, aby se novým návrhem domáhal u obecných soudů snížení své vyživovací povinnosti. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv účastníků řízení. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi jeho skutkovým zjištěním a právními závěry, jež vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tak předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2010 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.