IV.ÚS 2619/16
V PLATNOSTI- MS Praha 18 Co 154/2014-109
- NS 33 Cdo 928/2016
- ÚS IV.ÚS 2619/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpla všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje. Dovolání bylo odmítnuto jako nevyhovující formálním i materiálním požadavkům, konkrétně proto, že neobsahovalo vymezení přípustnosti a dovolacího důvodu. Soud zdůraznil, že nepřípustnost dovolání závisí na jeho vnitřních vadách, nikoli na názoru soudce, a proto není možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí, které bylo založeno na nevyhovujícím dovolání. Ústavní stížnost by byla přípustná pouze proti rozhodnutí, které odmítlo dovolání, nikoli proti rozhodnutí, které jej přijalo.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Wieslawy Němcové, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 928/2016-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č. j. 18 Co 154/2014-109, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2013, č. j. 65 C 77/2011-67, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 5. 8. 2016 ústavní stížnost, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení shora uvedených rozhodnutí ve věci, v níž se neúspěšně domáhala po svém někdejším právním zástupci zaplacení částky 70 000 Kč, neboť nebyla spokojena s jeho službami. Ve stížnosti uvádí, že měla být porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním evidentně vadného opravného prostředku. Pokud tedy dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost, ani způsobilé vymezení dovolacího důvodu. Ústavní soud si proto podání vyžádal a po jeho posouzení musel dovolacímu soudu přisvědčit, neboť shledal, že v dovolání není v tomto směru věcně vymezena žádná právní otázka, jejíž vyřešení by naplnilo některou z podmínek přípustnosti. Podání tak nevyvolává žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stížnost je nepřípustná (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, IV. ÚS 3347/2015 a další). Na tomto závěru nic nemění ani soubor příloh, který byl doručen soudu dne 30. 8. 2016. Argumentuje-li stěžovatelka v bodě 3.8 stížnosti tím, že z § 237 o. s. ř. nevyplývá, že by v dovolání měla povinnost vymezit jeho přípustnost, dodává k tomu Ústavní soud, že tato povinnost vyplývá z § 241a odst. 2 o. s. ř. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2016 Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.