IV.ÚS 2623/11
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 502/2009-115
- NS 28 Cdo 2699/2010
- ÚS IV.ÚS 2623/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože žalobce se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci, který podle jeho názoru měl být založen na jednání bývalých policistů působících mimo rámec svých služebních povinností. Soud se opřel o svou judikaturu, podle níž není povoleno přezkoumat skutkové a právní posouzení obecných soudů, pokud nejde o závažné porušení ústavních práv. Ústavní soud závěr o nesprávném úředním postupu odmítl, protože jednání policistů bylo považováno za exces, nikoli za výkon státní moci, a proto nebylo možné přičíst odpovědnost státu. Soud zdůraznil, že rozhodnutí nižších soudů byla dostatečně odůvodněna a nezakládají porušení práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 čj. 28 Cdo 2699/2010-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 čj. 35 Co 502/2009-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2009 čj. 10 C 30/2006-93 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 1. 9. 2011 se J. M. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody 11.000.000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve znění pozdějších předpisů. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají mj. následující skutečnosti. Žalobce se domáhal po České republice (dále jen "žalovaná") náhrady škody v částce 11.000.000 Kč s příslušenstvím, jež měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem dvou nyní již bývalých policistů podílejících se na organizování a páchání trestné činnosti tzv. "Berdychova gangu." Dne 17. 4. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. konstatoval, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť netvrdil přesně, určitě a srozumitelně, které povinnosti a úkoly související s činností Policie ČR (bývalí) policisté porušili, čímž nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti žalované za vzniklou škodu; inkriminované jednání (bývalých) policistů nebylo výkonem státní moci; žalobce se jako poškozený již připojil k trestnímu řízení proti nim vedenému. Dne 2. 2. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 4. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. konstatoval, že žaloba nemohla být úspěšná, neboť odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci trestnou činností policistů zde dána nebyla, jelikož majetková újma nebyla žalobci způsobena výkonem státní moci; nárok, který vychází dle jeho tvrzení z trestné činnosti policistů vůči jeho osobě, musí uplatnit v trestním řízení vedeném proti konkrétním osobám, kde bude v postavení poškozeného. Dne 15. 6. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. poukázal na svoji judikaturu vztahující se k vybočení z rámce plnění služebních povinností a konstatoval, že již vylíčení rozhodující skutečnosti žalobcem vedlo odvolací soud ke správnému závěru, že oba policisté při páchání trestné činnosti neplnili služební povinnosti (resp. úkoly a povinnosti) plynoucí jim jako (tehdejším) příslušníkům Policie ČR ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o Policii ČR"); jejich jednání není možné považovat za plnění úkolů státu, jestliže jím sledovali výlučně uspokojování svých vlastních zájmů a potřeb; jednalo se tedy o tzv. exces z plnění služebních povinností, kdy za vzniklou majetkovou újmu odpovídá škůdce sám, nikoliv o škodu způsobenou při výkonu státní moci. III. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci mu bylo upřeno ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") "v důsledku nesprávného posouzení odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy soudy nižších instancí neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy." Neztotožnil se s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu ani se závěrem soudu dovolacího ohledně výkladu pojmu "nesprávný úřední postup" a jejich posouzením odpovědnosti žalovaného za takový postup. Poukázal na čl. 2 odst. 2 a čl. 6 až 14 Listiny a dále též na pozitivní povinnosti žalované plynoucí z ustanovení § 1 odst. 2 a 3 a § 2 odst. 1 písm. a) a d) zákona o Polici ČR platného v inkriminované době, z nichž plyne, že "stát garantuje svým občanům silou ústavního zákona, že státní moc bude uplatňovat pouze v mezích a způsobem stanoveným zákonem, jakož se i zaručuje za ochranu jejich života, zdraví a majetku. K výkonu této ochrany zřizuje mj. Polici ČR, která má postupovat tak, aby prostřednictvím služby policistů důsledně předcházela a zamezovala páchání trestné činnosti v duchu důsledného zachovávání zákonů." Dle přesvědčení stěžovatele výklad pojmu "nesprávný úřední postup" nalézacím a odvolacím soudem "se ve světle míry zásahu do osobní i majetkové sféry stěžovatel jeví jako neúnosně restriktivní, jednostranně výhodný pro žalovanou, ačkoliv je zřejmé, že výkon státní moci v tomto případě fatálně selhal. Vedlejší účastník jmenované policisty přijal do služebního poměru, umožnil, aby se staly nositeli státní moci a nedokázal včas odhalit nedostatky ve výkonu jejich služby a zabránit tak dalším útokům a vzniku škod." (citováno včetně chyb). Závěrem stěžovatel shrnul, že v konání obou policistů popsaném v žalobě v doplněném znění spatřuje nesprávný úřední postup, čímž je založena odpovědnost žalované za škodu, která mu byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena a proto je žalovaná povinna tuto škodu ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu nahradit. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy, ve kterém se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo nespravedlivé v důsledku nesprávného právního posouzení odpovědnosti žalované (tj. nesprávného výkladu a aplikace pojmu "nesprávný úřední postup" dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu) a též v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci neprovedením všech navrhovaných důkazů. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávním právním posouzením věci Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji standardní judikaturu, dle níž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]. K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Neprovedení důkazů však mají dostatečně odůvodnit. V projednávaném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že pokud tento soud zamítl obsáhlé návrhy žalobce na doplnění dokazování, učinil tak s ohledem na právní hodnocení věci, v jehož důsledku bylo nadbytečné provádět žalobcem navrhované obsáhlé dokazování ohledně výše uplatněné náhrady škody, případně dokazování vztahující se údajně k nesprávnému úřednímu postupu. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o neprovedení všech důkazů bylo pouze obecné, aniž by dostatečně konkretizovalo, který z obecných soudů a v jakém směru pochybil. Z toho důvodu k němu Ústavní soud nepřihlédl. Ústavní soud dodává, že součástí spravedlivého procesu je i požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se také při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí shora uvedené principy naplňují a naopak konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou přehledně v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Závěrem Ústavní soud připomíná, že čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny garantuje základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, nebo nesprávným úředním postupem, za podmínek stanovených zákonem. V podstatě se jedná o pozitivní závazek státu, jehož hranice jsou dle jeho názoru definovány dostatečně jasně dosavadní judikaturou obecných soudů (srov. odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí). Z těchto důvodů Ústavní soud nemohl akceptovat z ústavní stížnosti zřetelně vyplývající snahu stěžovatele vykládat pozitivní závazky státu z čl. 36 odst. 3 Listiny pro něj plynoucí tak, aby umožňovaly přičítat žalované i důsledky plynoucí z tzv. excesu subjektů státní moc vykonávajících (v daném případě příslušníků Policie ČR), to je i v případech, kdy nešlo o výkon státní moci, nýbrž o jednání zločinné. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.