IV.ÚS 265/96
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože postup správních orgánů ve věci stavebního povolení nevykazoval zásah do ústavně zaručených práv. Soud uznal, že délka řízení byla ovlivněna jednáním stěžovatelů, kteří bez povolení zahájili stavbu a nesouhlasili s výzvami. Opakované podání opravných prostředků a nečinnost účastníků řízení přispěly k prodloužení řízení, což nevykazuje neodůvodněné zpoždění. Ústavní soud nemá pravomoc určovat lhůty pro rozhodování orgánů veřejné moci.
Rubrum
IV. ÚS 265/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) spol. S., 2) O.Ch., zastoupených advokátem JUDr. Ing. J.M., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatelé svou ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 3.10.1996 žádají, aby ústavní soud zakázal v ústavní stížnosti označeným orgánům - konkrétně odboru výstavby Magistrátu h1. města Prahy a odboru výstavby M.ú., jako stavebnímu úřadu, který v jejich věci rozhodoval v I. stupni - pokračovat v porušování práv a svobod zaručených jim čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a přikázal, aby správní orgán obnovil stav před jeho porušením, tj. ke dni 22.8.1992, kdy mělo, podle názoru stěžovatelů, být podle pravidel pro počítání lhůt při rozhodování ve správním řízení vydáno k jejich žádosti ze dne 23.7.1992 stavební povolení stavby hotelu G., - Ch. Z obsahu připojených příloh, jakož i z obsahu správního spisu M.ú., který byl Ústavním soudem vyžádán, plyne, že dne 23.7.1992 došla M.ú. v P. - M., žádost stěžovatelů o vydání stavebního povolení na novostavbu hotelu G. Dne 12.8.1992 oznámil stavební odbor uvedeného úřadu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 a 2 správního řádu zahájení stavebního řízení podle §§ 36 a 61 zák. č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon). Stavební povolení k žádosti stěžovatelů však vydáno nebylo, naopak stěžovatelé byli tímtéž orgánem dne 25.8.1992 vyzváni k bezodkladnému zastavení prací na stavbě prováděných bez stavebního povolení na pozemcích parcela č. 25, 26 a 27 k.ú. Ch., přitom byli zároveň upozorněni na to, že neuposlechnutí této výzvy bude postihováno podle § 105 odst. 1 písm. c) a § 106 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. K postupu podle těchto ustanovení v deliktním řízení proti stěžovatelům vedeným pak skutečně následně došlo, když stěžovatelé výzvy stavebního odboru nedbali a ve stavbě pokračovali, aniž byla pravomocně povolena. (Další deliktní řízení bylo s nimi vedeno za užívání nepovolené stavby bez kolaudačního rozhodnutí.) Rozhodnutí stavebního odboru M.ú., o dodatečném povolení stavby ze dne 8.9.1992, čj. Výst. 9591/Ka-F/92, které bylo vydáno po zjištění, že stavební práce byly již zahájeny, právní moci nenabylo. Bylo zrušeno k odvolání ing. S.Ch., další účastnice řízení, a to odborem výstavby Magistrátu hl. města Prahy dne 2.8.1993 z důvodů procesních nedostatků a mimo jiné také proto, že v mezidobí probíhalo přezkumné řízení o odvoláních ing. S. a B.Ch. proti rozhodnutí o umístění předmětné stavby a povolení výjimky vydané útvarem hlavního architekta hl. města dne 7.4.1992. Další řízení vedené podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona doposud nebylo pravomocně skončeno (v jeho průběhu rozhodovaly oba uvedené orgány zamítavě také o žádosti stěžovatelů o vydání kolaudačního rozhodnutí, jakož i o jejich opakovaných návrzích na vydání předběžného opatření), rozhodnutí stavebního odboru M.ú., ze dne 12.2.1996, čj. Výst. 11526/Ka/93, jímž stavební úřad po provedeném řízení dodatečně povolil stavbu hotelu G. a stavbu části oplocení a vrat a zároveň vyslovil souhlas s užíváním hotelu do 31. 12. 1996, bylo opět k odvolání ing. Ch., zrušeno rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. města Prahy ze dne 26.8.1996 a věc vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Postup uvedených orgánů veřejné moci při rozhodování v této věci podle stěžovatelů trpí procesními vadami, a to zejména pokud jde o dodržování lhůt pro vydání rozhodnutí, navíc postupně vydávaná rozhodnutí byla shledávána jako rozhodnutí vydaná v rozporu se zákonem a jako taková byla rušena. Opakovaným rozhodováním ve věci tak podle stěžovatelů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Je třeba předeslat, že není v pravomoci Ústavního soudu přikazovat a stanovovat v běžících řízeních před jinými orgány lhůty a data, v nichž má být rozhodnuto, eventuálně k nimž mají být práva či povinnosti vyplývající z jejich budoucích rozhodnutí vztahována. Stěžovatelé koncipují ústavní stížnost jako stížnost směřující proti zásahu orgánu veřejné moci podle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., přičemž za zásah v podstatě považují časové průtahy v postupu věcně a místně příslušných orgánů. K tomu je třeba uvést, že samotná délka řízení o žádosti stěžovatelů o vydání stavebního povolení a později řízení vedeného podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona může sice opodstatňovat na straně stěžovatelů oslabení jejich důvěry v postup rozhodujících orgánů, na druhé straně však nelze pominout, že v případě využití ze strany dalších účastníků řízení institutu námitek a následně opravných prostředků, které právní řád k ochraně zájmů takových účastníků poskytuje, se řízení o povolení stavby obsahově, organizačně i právně komplikují, což ve svých důsledcích může mít dopad na délku trvání řízení. Je proto třeba vždy posuzovat případ od případu, zda se jedná s ohledem na okolnosti případu o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. Jakkoliv by bylo možno stěžovatelům přisvědčit v tom, že opatřování podkladů potřebných pro vydání rozhodnutí mohlo ze strany stavebního úřadu probíhat koncentrovaněji (zejména pokud jde o výzvy k odstraňování nedostatků podání a k předložení dokladů, vydávaných již v řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona), nedosahuje tento postup intenzity zásahu do ústavně zaručených práv. V daném případě je třeba mít na zřeteli, že to byli především samotní stěžovatelé, kteří svým jednáním k délce řízení přispěli, a to hned na počátku řízení tím, že nerespektovali výzvy stavebního orgánu, bez stavebního povolení stavbu zahájili a ve výstavbě pokračovali, aniž by rozhodnutí o jejím dodatečném povolení nabylo právní moci. Délku řízení pak ovlivnila skutečnost, že v důsledku uvedeného jednání stěžovatelů probíhalo proti nim deliktní řízení (spis byl také předložen bývalému orgánu prokuratury), stěžovatelé pak po určitou dobu, zřejmě jako výraz nesouhlasu s postupem stavebního orgánu, tomuto neposkytovali další součinnost a z tohoto důvodu musela být opakovaně nařizována ústní jednání a místní šetření. Také skutečnost, že opakovaně docházelo k podávání opravných prostředků další účastnicí řízení, měla za následek prodloužení řízení, v této souvislosti je však třeba zdůraznit, že postup orgánů rozhodujících ve stavebním řízení nelze posuzovat pouze ze zorného úhlu stěžovatelů, ale naopak z pozice všech si vzájemně rovných účastníků řízení. Za uvedeného stavu proto v postupu orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelů rozhodujících, které vždy na podněty účastníků řízení reagovaly, nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto z uvedených důvodů byla jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta. Pro úplnost je třeba dodat, že je v zájmu stěžovatelů, za situace, kdy věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, umožnit odboru výstavby M.ú. v P., aby mohl věc řádně a včas projednat a vydat rozhodnutí. V tomto směru není ústavní soud oprávněn ve formě příkazu či zákazu určovat, jak a v jakých lhůtách tak má učinit, když tyto limity vyplývají pro orgán veřejné správy ze zákona. Pokud by v tomto novém projednávání věci docházelo ze strany příslušného prvostupňového orgánu veřejné moci k jeho eventuální nečinnosti, lze odkázat na § 50 správního řádu, upravující opatření proti nečinnosti správního orgánu, který by nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 49 odst. 2 správního řádu (svojí povahou jsou lhůty v uvedeném ustanovení stanovené lhůtami pořádkovými). K využití opatření proti nečinnosti by mělo být přistupováno výjimečně, v situaci, kdy to dovoluje povaha věci a nápravy u prvoinstančního orgánu nelze dosáhnout jinak. V takovém případě správní orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně 22. dubna 1997 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.