IV.ÚS 266/05
V PLATNOSTI- OS Ostrava 20 C 226/99-11
- KS Ostrava 9 Co 27/2005-18
- ÚS IV.ÚS 266/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Rozsudek okresního soudu z rozhodném období nabyl právní moci a proti němu bylo možno podat odvolání, které stěžovatelka nepodala. Ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu je také nepřípustná, protože její námitky jsou závislé na nesprávnosti původního rozsudku. Soud se rozhodl, že není možné projednat věc z hlediska jejího meritorního obsahu, protože stěžovatelka nevyužila všechny dostupné právní prostředky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, č. j. 9 Co 27/2005-18, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999, č. j. 20 C 226/99-11, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou dne 6. 5. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí a tvrdila, že se těmito rozhodnutími cítí "poškozena, diskriminována a zbavena všech lidských práv v důsledku podpisu kupní smlouvy". Jednání soudů a firmy Zepter International považuje stěžovatelka za nekorektní a nespravedlivé. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ve věci firmy Zepter. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999 (20 C 226/99-11) nabyl právní moci dne 26. 8. 1999, což vyplývá z příloh ústavní stížnosti. Proti tomuto rozsudku bylo možno podat odvolání, o čemž byla stěžovatelka poučena. Teprve proti rozhodnutí o odvolání (resp. o event. dovolání) by bylo možno podat přípustnou ústavní stížnost (tak postupovala jiná stěžovatelka ve věci sp. zn. IV. ÚS 276/99 skončené nálezem ze dne 11. 10. 1999, na nějž poukazuje stěžovatelka - srov. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, str. 23). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce. Ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999 (20 C 226/99-11) je proto nepřípustná. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005 (9 Co 27/2005-18) Ústavní soud zjistil, že jím bylo odmítnuto (§ 44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu) odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004 (53 Nc 10310/2004-8), jímž byla nařízena exekuce rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 1999 (20C 226/99-11). I když ústavní stížnost napadala i toto usnesení Krajského soudu v Ostravě, stěžovatelka zásah do svých základních práv výhradně odvíjela od nesprávnosti rozsudku, jež byl podkladem pro exekuční řízení. Smlouvu měla podepsat nerozvážně a poté od ní odstoupila. Stěžovatelka uvedla, že o zrušení rozsudku dne 23. 8. 1999 bezúspěšně požádala prezidentskou kancelář (v přiložené odpovědi kanceláře prezidenta republiky se uvádí, že rozsudek bylo třeba napadnout odvoláním). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, č. j. 53 Nc 10310/2004, je rovněž nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala procesní prostředky k ochraně práv (viz shora), jejichž ochrany se nyní domáhá u Ústavního soudu. Ústavní soud již výše připomněl podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, která je zásadně přípustná k projednání Ústavním soudem až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, vstupuje na scénu Ústavní soud přezkoumávající postup soudů toliko z hlediska zachování ústavnosti. Námitky týkající se uzavírání a odstoupení od smlouvy uplatněné v ústavní stížnosti měla stěžovatelka uplatnit nejprve pomocí včas podaných řádných opravných prostředků dostupných v systému obecného soudnictví (viz výše). Pokud tak neučinila, nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva; taková situace Ústavnímu soudu nedovoluje meritorní přezkum jejího návrhu. Vzhledem k tomuto evidentnímu závěru shledal Ústavní soud nadbytečným vyzývat stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti, které mj. spočívaly v absenci právního zastoupení. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 2. června 2005 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.