IV.ÚS 2729/18
V PLATNOSTI- KS Praha 22 Co 331/2016-143
- NS 33 Cdo 1057/2017
- ÚS IV.ÚS 2729/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala zaplacení částky za provedenou práci a namítala nesprávné vykládání smluvních ujednání. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož je zaručeno právo na spravedlivé soudní řízení, a uvedl, že soudy prvního stupně správně odůvodnily své rozhodnutí a zohlednily všechny argumenty stran. Nebylo prokázáno, že by bylo porušeno základní právo na vlastnictví nebo právo na spravedlivé soudní řízení. Rozhodnutí bylo považováno za zjevně neopodstatněné, protože stěžovatelka neuváděla nové skutečnosti ani právní argumenty.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti společnosti AKTIV PRO, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, Povážská Bystrica, M. R. Štefánika 157/45, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018, č. j. 33 Cdo 1057/2017-171, a proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2016, č. j. 22 Co 331/2016-143, Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. května 2016, č. j. 5 C 245/2014-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud Praha - západ výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 591 706 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 173 393 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze shora citovaným usnesením potvrdil výrok I., změnil výrok II. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů nalézacího řízení 273 654 Kč a uložil jí povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 42 156 Kč. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a uložil jí povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 079 Kč. Stěžovatelka, právně zastoupena, ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že na základě smlouvy provedla práci, za kterou nedostala zaplaceno v plném rozsahu. V řízení před soudy se domáhala tohoto svého nároku, její žalobě však soudy nevyhověly, neboť přihlédly k absolutně neplatnému ustanovení o smluvní pokutě, kterou žalovaní navrhli započíst. Podle stěžovatelky jsou skutková zjištění soudů v rozporu s provedeným dokazováním, stavba byla předána včas a prodlení, které je stěžovatelce přičítáno k tíži, zapříčinily okolnosti, které nemohla ovlivnit. Nepřezkoumatelný rozsudek nalézacího soudu krajský soud potvrdil, přitom protiústavně zjednodušil předmět řízení na otázku smluvní pokuty a dodržení termínu prací, aniž by přihlédl ke stěžovatelkou předloženým odvolacím námitkám. Nejvyšší soud nesprávně a protiprávně odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, nezohlednil-li vady předchozího řízení a nezabýval-li se dovoláním. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti podrobně popsala, v čem spatřuje pochybení soudů, a to s odkazy na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 61/94, IV. ÚS 182/01, I. ÚS 403/03, I. ÚS 116/05, II. ÚS 169/09, II. ÚS 1404/11, II. ÚS 2172/14, IV. ÚS 233/17) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 870/2002, 33 Odo 128/2006), namítla opomenutí důkazů a uvedla, proč je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné a ustanovení o smluvní pokutě absolutně neplatné. Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení o opravných prostředcích soudy pochybily, jestliže nezohlednily její námitky, tvrdí, že je tím zkrácena ve svých právech zakotvených v čl. 2 odst. 2, 4 odst. 4, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně měl být porušen i článek 2 odst. 3 a 90 Ústavy České republiky. Proto stěžovatelka navrhla zrušení všech napadených rozhodnutí. Jak je patrné z rozhodnutí, přiložených stejnopisů, opravných prostředků, protokolů z jednání i závěrečného návrhu, stěžovatelka setrvává na svých původních tvrzeních ohledně předmětného smluvního vztahu a nebere v úvahu, že soudy její věc posoudily jinak - je přesvědčena, že smlouva byla k její škodě vyložena nesprávně. K tomu Ústavní soud především opakuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně ani neposuzuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a případným porušením běžných práv se zabývá jen tehdy, je-li jím porušeno i základní právo nebo svoboda. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, se totiž současně dotýká ústavně zaručených práv. Účastníci smlouvy se dohodli na pokutě za podmínek, které podle objednatele nastaly - podle stěžovatelky jí byla uložena povinnost za jednání stojící mimo její vůli a vliv, a proto nebylo možné ustanovení o smluvní pokutě aplikovat. Z napadených rozhodnutí je však patrné, že tuto její argumentací soudy podrobně prověřovaly, dospěly ale k odlišnému závěru, který, a to je podstatné, dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Vydal-li nalézací soud z pohledu stěžovatelky stručně odůvodněné rozhodnutí, není je možné jen proto považovat za nepřezkoumatelné; nepřezkoumatelné není ani z toho důvodu, že vyslovené závěry jsou odlišné od požadavku či představ stěžovatelky o výsledku sporu. Nalézací soud vystihl podstatu sporu, interpretoval smluvní ujednání způsobem, který zákon předvídá, a přihlédl přitom i ke změnám učiněným (ne písemně) na základě vzájemné vůle stran. Správnost uvedeného postupu potvrdil krajský soud, který důkladně posoudil odvolací námitky stěžovatelky a dostatečně na ně reagoval. Odůvodnil, proč (a jak dlouho) byla stěžovatelka v prodlení a proč judikát Nejvyššího soudu týkající se smluvní pokuty (sp. zn. 33 Odo 128/2006) na danou věc nedopadá. Nejvyšší soud se ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu, v němž nenalezl stěžovatelkou tvrzené vady, a proto dovolání odmítl. Z protokolů o jednání je zjevné, že soud prvního stupně vycházel z provedeného dokazování; skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s odlišným závěrem soudů, neznamená zásah do jejích zaručených práv a je pouze polemikou s napadenými rozhodnutími. Soudy rozhodly s přihlédnutím k podstatě a smyslu právní úpravy, v zákonem stanovených mezích (čl. 2 odst. 2 a 4 odst. 4 Listiny) zvážily argumentaci obou stran a po právu přisvědčily protistraně stěžovatelky. Stěžovatelce přitom poskytly možnost realizovat právo na spravedlivé soudní řízení (čl. 36 Listiny), zohlednily její námitky a argumentaci, s níž se vypořádaly, srozumitelně vysvětlily, v čem považují tvrzení stěžovatelky za nesprávné a její odkaz na judikaturu za nepřípadný. Stěžovatelka měla možnost využít všechny procesní nástroje, její neúspěch v řízení však není tvrzeným zásahem do ústavních práv, a to ani do práva vlastnit majetek, neboť soudy v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny, vzaly v úvahu ochranu práv všech účastníků konkrétního sporu (autonomního smluvního vztahu). S ohledem na uvedené Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.