IV.ÚS 273/97
V PLATNOSTI- KS Plzeň 1 T 28/96
- VS Praha 3 To 24/97
- ÚS IV.ÚS 273/97
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože námitky stěžovatele nevykazovaly opodstatnění. Soud uznal, že soudy I. a II. stupně správně hodnotily důkazy a zachovaly spravedlivý proces. Stěžovatelova námitka o porušení práva na zákonného soudce byla zamítnuta, protože soud byl příslušný a soudce nestranný. Ústavní soud nepřehodnocuje hodnocení důkazů, které je věcí soudů obecných.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 To 24/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 T 28/96, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.J., jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 28. 7. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení čl. 8, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 T 28/96, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl za použití § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši Kč 200 000,- s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců a dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl, když dospěl k závěru, že skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a po procesní stránce neshledal žádné vady. Pokud jde o právní kvalifikaci zjištěné trestné činnosti, konstatoval, že odpovídá zákonu a stejně tak byl shledán správným i výrok o trestu. Stěžovatel v obsáhlé ústní stížnosti nejdříve poukazuje na to, že ve fázi přípravného řízení byl nezákonným způsobem za použití nedovoleného nátlaku získán protokol o podání vysvětlení sepsaný dne 12. 10. 1995 bezprostředně po jeho zadržení, který byl následně zařazen do vyšetřovacího spisu. Tento důkaz proto považuje z hlediska trestního řízení za absolutně neúčinný. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že státní zástupce podal žalobu v rozporu s ustanovením § 177 písm. d) tr. řádu, neboť ji postavil právě na uvedeném protokolu, a proto jeho postup je v rozporu s presumpcí neviny, zaručenou v čl. 40 odst. 2 Listiny, a s vyhledávací zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 tr. řádu. Porušení uvedených zásad spatřuje rovněž při projednávání trestní věci před Krajským soudem v Plzni, neboť skutečnosti uváděné v odůvodnění rozsudku nemají podle stěžovatele oporu v žádném z provedených důkazů. Porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na zákonného soudce, shledává stěžovatel v proceduře při projednávání trestní věci před soudem I. stupně, když uvádí, že Krajský soud v Plzni pověřil projednáváním věci soudce Okresního soudu v Sokolově, který byl před zahájením jednání jmenován soudcem Krajského soudu v Plzni, avšak projednávání věci probíhalo v budově Okresního soudu v Sokolově. Pokud jde o průběh odvolacího řízení, stěžovatel namítá, že s ohledem na složitost trestní věci proběhlo naprosto formálně, aniž by se soud vypořádal s námitkami obsaženými v odvolání. Navíc předseda senátu v rozporu s trestním řádem přednesl jeho odvolání sám. Stěžovatel dále namítá, že odsuzující rozsudek porušuje čl. 39 Listiny, neboť byl vydán v rozporu s trestněprávní úpravou, když soud ho uznal vinným na základě nezákonného rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. K tomu uvádí, že za důkaz v jeho trestní věci lze považovat svědecké výpovědi šesti osob, které vyvrátily tvrzení obžaloby. Obsahem těchto výpovědí se pak podrobně zabývá. Stěžovatel pak v další části ústavní stížnosti se snaží na skutkových okolnostech dokázat, že nevěděl a ani nemohl vědět, že jde o padělky. Všechna zjištění v otázce zavinění považuje za naprosto nedostatečná, připouštějící možnost jiného výkladu. Stěžovatel se proto domáhá vydání nálezu, kterým by byla obě napadená rozhodnutí zrušena a zároveň navrhuje, aby podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření od Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že z obsahu argumentace ústavní stížnosti lze dovodit, že se jedná v podstatě o polemiku se závěry soudů obou stupňů a opakování argumentů odvolání, aniž by bylo možno shledat porušení ústavních práv. Plně tedy odkazuje na mimořádně podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze kterého plyne, že nebylo přihlíženo k žádným poznatkům, které by byly získány neprocesním způsobem a nenabyly by tudíž váhu důkazu. V ústavní stížnosti nastíněná otázka důvodnosti či nedůvodnosti podání samotné obžaloby a správnosti či nesprávnosti postupu státního zastupitelství pak souvisí podle vyjádření předsedy senátu s hodnocením řady důkazů, které soudy obou stupňů hodnotily v rámci svých rozhodovacích pravomocí a na základě ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Stěžovatelovy námitky ohledně odvolacího řízení považuje předseda senátu za neobjektivní. V rámci podání zprávy o věci byl přednesen i opravný prostředek, neboť je součástí spisu a je důvodem, proč se soudní jednání o něm vůbec koná. Po skončení zprávy o věci neměly strany návrhy na doplnění zprávy o věci a obžalovaný pak mohl sám své odvolání přednést, což učinil prostřednictvím své obhájkyně, jak je patrné z protokolu. Obžalovaný může pak přednes svého obhájce kdykoliv doplnit podle svého. Předseda senátu má za to, že podaná ústavní stížnost není důvodná, a proto ji navrhuje zamítnout. Vedlejší účastník, Vrchní státní zastupitelství, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Jak Ústavní soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem. V těchto intencích tedy posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti. Podstatu ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že soud I. stupně hodnotil nesprávným způsobem důkazy, což se podle stěžovatele projevilo zejména v tom, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu a nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení v tomto ohledu nemá opodstatnění. Z uvedených námitek totiž vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, považují Ústavní soud za další soudní instanci, když v mnohém opakují námitky vyjádřené v předchozím řízení a opětovně polemizují s učiněnými zjištěními a závěry obecných soudů. Za daných okolností nezbývá než připomenout zásadu volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval. Z napadených rozhodnutí nelze tedy usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení ohledně porušení práva na zákonného soudce, je třeba uvést, že stěžovatelova trestní věc byla projednávána soudem příslušným podle zákona, stejně tak i příslušným soudcem. Ústavní záruku na zákonného soudce je nutné spatřovat v konkrétní osobě soudce, od něhož se vyžaduje právě podmínka nestrannosti v projednávané věci. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že věc projednával soudce Krajského soudu v Plzni, avšak jednání probíhalo v budově Okresního soudu v Sokolově, potom takové tvrzení nemá z hlediska ústavnosti opodstatnění. Ústavní soud proto po posouzení všech uvedených skutečností nepovažuje námitky vznesené stěžovatelem za takové, které by prokazovaly překročení mezí ústavnosti v tom směru, že řízení jako celek by nemělo spravedlivý charakter. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 1998 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.