IV.ÚS 2774/10
V PLATNOSTI- KS Plzeň 56 Co 395/2008-159
- OS Domažlice 5 C 147/2004
- NS 29 Cdo 1885/2009
- ÚS IV.ÚS 2774/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože stížnost byla podána po lhůtě určené zákonem. Soud zjistil, že rozhodnutí krajského soudu neobsahuje zásadní právní význam, který by byl vhodný pro ústavní stížnost. Nejvyšší soud správně odmítl dovolání, protože žalobce nepředložil otázky, jejichž řešení by mělo zásadní význam. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) a § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1885/2009, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 56 Co 395/2008 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 5 C 147/2004, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že nesouhlasí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proto, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2010 nemá po právní stránce zásadní význam. Poukázal na nejednotnost judikatury obecných soudů vztahující se k § 196a obchodního zákoníku a vyslovil přesvědčení, že již v tom bylo možno spatřovat otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, když konečně v dané věci bylo, dle jeho přesvědčení, její řešení v rozporu s hmotným právem. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, 4, § 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 56 Co 395/2008 nutno konstatovat, že odvolací soud přezkoumal dle § 212 občanského soudního řádu rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 2. 2005 č. j. 5 C 147/2004-61 a opodstatněně je jako věcně správné potvrdil. Tímto rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhal žalobce, nyní stěžovatel, určení, že vlastníkem označených nemovitostí je druhý žalovaný - nikoliv první žalovaný, když se dovolával neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené 30. 6. 2000 těmito žalovanými. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud II. stupně, s poukazem na ustanovení § 130 a § 131 obchocního zákoníku i na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené v rozsudku ze dne 24. 6. 2008 č. j. 29 Odo 1012/2006-136, jímž bylo předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (v předmětné věci) ze dne 14. 3. 2006 č. j. 56 Co 36/2006-104 zrušeno, v celém rozsahu se všemi odvolacími námitkami žalobcem uplatněnými vypořádal. Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv citovaných stěžovatelem v návrhu zjištěn nebyl. Jmenovaný soud pro obsah dovolání, ve kterém žalobce soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2008 č. j. 56 Co 395/2008, nepředložil, toto opodstatněně jako nepřípustné odmítl. Své rozhodnutí s poukazem na § 237 odst. 1 písm. c) a § 242 odst. 3 občanského soudního řádu vyčerpávajícím způsobem vyložil a tak na odůvodnění jeho usnesení lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, návrh napadající rozsudky soudu II. a I. stupně pak jako podaný po lhůtě k tomu stanovené, když rozhodnutí dovolacího soudu nelze považovat za učiněné v souladu s § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) citovaného zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 26. října 2010 Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.