IV.ÚS 284/13
V PLATNOSTI- NSS 14 Kse 4/2012-143
- ÚS IV.ÚS 284/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala rozhodnutí kárného soudu o vinnosti soudního exekutora za porušení exekučního řádu. Soud uznal, že kárný soud rozhodl spravedlivě a v souladu s právními předpisy, včetně zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud se nezabýval opětovným vyhodnocením skutkových závěrů nebo právního výkladu, protože tyto otázky nepatří do jeho pravomoci. Rozhodnutí kárného soudu bylo považováno za dostatečně odůvodněné a základní právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. Josefa Višvádera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - západ, se sídlem úřadu v Praze 5, Plzeňská 298/276, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem společnosti Sládek & Partners, v. o. s., AK se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2012 č. j. 14 Kse 4/2012-143 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 18. 1. 2013 se Mgr. Jozef Višváder (dále jen "kárně obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky části I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kárný soud") vydaného v řízení o kárné žalobě. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 14 Kse 4/2012 vyplývají následující skutečnosti. Dne 29. 10. 2012 kárný soud v řízení o kárné žalobě podané ministrem spravedlnosti uznal kárně obviněného vinným kárnými proviněními podle § 116 odst. 2 písm. a) a § 116 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), a podle § 116 odst. 3 písm. c) téhož zákona mu uložil pokutu ve výši 1 500 000 splatnou do 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí na účet kárného soudu (výroky v části I.) a kárně obviněného zprostil návrhů ministra spravedlnosti specifikovaných v části II. výroku. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím byl dotčen na svém základním právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedl, že si je vědom limitů ústavního přezkumu ve vztahu ke skutkovým a právním závěrům činěným obecnými soudy v jejich rozhodnutích, přesto však tvrdil, že v jeho případě se kárný soud "s posuzovanou otázkou vypořádal způsobem a právní normy vyložil natolik extrémně, že porušil ústavně práva stěžovatele." Poukázal mimo jiné na nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281) a tvrdil, že v jeho případě se jednalo o interpretaci právních předpisů obecným soudem, která se opticky jevila jako interpretace na první pohled zákonná, byla však interpretací natolik extrémní, že vybočila z mezí ústavnosti. IV. Kárný soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, proč u prvního skutku nevyhověl některým důkazním návrhům stěžovatele a proč u druhého skutku neakceptoval zpochybňování jeho závažnosti stěžovatelem; závěrem vyjádřil přesvědčení, že kárný soud stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušil. Stěžovatel v replice k vyjádření kárného soudu setrval na svém stanovisku, že se prvního ani druhého skutku, za něž byl kárně postižen, nedopustil, uvedl důvody a zopakoval petit ústavní stížnosti. V. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Ačkoliv v ústavní stížnosti byl stěžovatel jiného názoru, podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny nesprávným právním posouzením její věci kárným soudem. Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry kárného soudu; naopak je toho názoru, že z napadeného rozhodnutí ani argumentace ústavní stížnosti žádný náznak takového nesouladu nelze dovodit. K tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti nezbývá než opakovat, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto náležitě a velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny měl proces vedený před kárným soudem kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost každé strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném a spravedlivém řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Závěry kárného soudu nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah jeho rozhodnutí může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byl stěžovatel spokojen. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 11. dubna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.