IV.ÚS 286/03
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí státního zástupce nezasáhlo do ústavně chráněných práv stěžovatele. Stěžovatel měl postavení oznamovatele, ne poškozeného, a proto neměl právo na vyjádření v trestním řízení. Zjištění orgánů trestního řízení byly založena na dostatečných důkazech a nevykazovaly porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud nepřisvědčil návrhu na náhradu nákladů, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. B.,, zastoupeného Mgr. Z. H., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8, t a k t o:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8, s odůvodněním, že shora označeným usnesením došlo k porušení čl. 10 Ústavy, dále jeho práva ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). V odůvodnění předmětné ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako člen Stavebního bytového družstva v Chomutově pronajímal svůj družstevní byt R.S. (dříve podezřelé), která však za tento byt neplatila nájem. Z tohoto důvodu jej Stavební bytové družstvo rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003 č. j. 50/03 vyloučilo z družstva a stěžovatel tak ztratil možnost získat předmětný byt do svého vlastnictví. Stěžovatel podal na R. S. trestní oznámení a chtěl se k trestnímu řízení připojit s náhradou škody. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově usnesením ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR Okresního ředitelství SKVP Chomutov ČTS: ORCV-748/KSV-OHK-NE-2002 ze dne 30. 7. 2002, jímž byla odložena věc podezření z trestných činů podvodu, porušování povinnosti při správě cizího majetku a poškozování cizích práv, s odůvodněním, že podezřelé nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty označených trestných činů, v případě předmětného bytu se nejednalo o majetek stěžovatele, ale družstva, a podezřelá nepatřila mezi osoby, které mají povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Stěžovatel je však přesvědčen, že došlo k porušení jeho práv tím, že ztratil možnost odkoupit byt do svého vlastnictví, a přišel i o možnost tento byt užívat. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 (vztahující se k otázce hodnocení důkazů) a sp. zn. III. ÚS 271/96 (zabývající se nutností odůvodnit rozhodnutí). Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla dána možnost se vyjádřit ke zjištěným skutečnostem, a to jak před orgány Policie ČR, tak i před Okresním státním zastupitelstvím v Chomutově, což v konečném důsledku údajně vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby mu stát, ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") uhradil náklady na jeho právní zastoupení. Z napadeného usnesení Státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 16. 4. 2003 č. j. Zn 5150/2002-8 se zjišťuje, že v trestní věci podezřelé R.S., roz. D., se podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR Okresního ředitelství SKPV Chomutov ze dne 30. 7. 2002 ČTS: ORCV-748/KSV-OHK-NE-2002 jako nedůvodná zamítá. Označený orgán Policie ČR podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložil věc s tím, že se nejedná o podezření z trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Podle zjištění tohoto policejního orgánu je stěžovatel pouze nájemcem předmětného bytu, majitelem bytu je SBD Chomutov, a pokud podezřelá jako podnájemnice neplatila nájem za byt po dobu tří měsíců, nebyla tím způsobena škoda stěžovateli, ale SBD Chomutov. Ve vztahu k dlužnému nájemnému bylo zjištěno, že dluh na nájemném ve výši 5 396,-Kč u předmětného bytu existoval již v době, kdy stěžovatel podnájemní smlouvu s podezřelou uzavíral. Ze strany SBD Chomutov nebyly vůči podezřelé podniknuty žádné kroky směřující k vymožení nájemného proto, že podezřelá řádně hradí nájemné a dlužné nájemné splácí dle sepsané dohody s SBD Chomutov. K námitkám stěžovatele státní zástupce uvedl, že podezřelé nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestných činů podvodu (podle ustanovení § 250 trestního zákona), poškozování cizích práv (podle § 209 trestního zákona) a porušování povinností při správě cizího majetku (podle § 255 trestní zákona) zejména z toho důvodu, že se nejednalo o majetek stěžovatele a mezi osoby, které mají povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, podezřelá nepatří. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti i s napadeným usnesením Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Z napadeného rozhodnutí, na jehož základě došlo k odložení věci, v níž podal stěžovatel trestní oznámení, je zřejmé, že jeho výrokem nemohlo dojít k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, neboť stěžovatel měl v předmětné trestní věci postavení oznamovatele, takže zamítnutím jeho stížnosti proti rozhodnutí o odložení věci nebylo zasaženo do jeho ústavně chráněných základních práv a svobod. Nejprve Ústavní soud připomíná, že je výhradně právem státu vymezit, co je trestným činem, stíhat pachatele a potrestat jej (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, str. 345). Je to tedy pouze stát, který svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl ten který trestný čin spáchán, a zda jej spáchala konkrétní osoba. Rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci a zamítnutí stížnosti stěžovatele státním zástupcem nejsou tedy takovými rozhodnutími, která by mohla zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny. Stěžovatel nemá pravdu ani v tom, že k porušení jeho práv na spravedlivý proces došlo tím, že mu nebylo umožněno v průběhu řízení vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem, neboť jednak orgány činné v trestním řízení si pro své zjištění opatřily dostatek důkazů, které byly podkladem pro jejich skutková zjištění, a jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel tato zjištění nijak nezpochybňuje, a ani netvrdí, že by důkazy provedené v řízení byly neúplné, a dále je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že stěžovatel neměl v řízení postavení poškozeného, takže nebylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu. Námitka stěžovatele o poškození jeho práva, k němuž mělo dojít tím, že ztratil možnost odkoupit předmětný byt do svého vlastnictví, byla v napadeném usnesení vyvrácena s tím, že předmětný byt není ve vlastnictví stěžovatele, ale ve vlastnictví SBD Chomutov. Pokud stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti dva nálezy Ústavního soudu, je nutné zdůraznit, že citované nálezy s projednávanou ústavní stížností nijak nesouvisí. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že postup i rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Chomutově nijak nevybočilo z mezí jeho zákonem vymezených pravomocí, takže Ústavní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o porušení shora označených článků Listiny, Ústavy a Úmluvy. Na základě výše uvedených skutečností senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti [podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele na zaplacení nákladů spojených s jeho zastoupením v řízení o předmětné ústavní stížnosti.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2004 JUDr. Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.