IV.ÚS 29/99
V PLATNOSTI- KS Praha 45 Ca 79/98-26
- ÚS IV.ÚS 29/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka se zpochybňovala kompetenci orgánu, který vydal rozhodnutí o pokutě za podnikání bez souhlasu v oblasti nakládání s odpady. Soud se výsledkem nezabýval, protože žalobkyně nevykázala porušení ústavních práv ani základních práv. Ústavní stížnost byla odmítnuta bez ústního jednání, protože nevyplývá nic, co by posunulo věc do ústavněprávní roviny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R., a.s., zastoupené JUDr. M. K., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, č.j. 45 Ca 79/98-26, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 20. 1. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 1998, č.j. 45 Ca 79/98-26, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu Kladno, referátu životního prostředí ze dne 12. 5. 1998, č.j. ŽP 1182/98 Od 249.1-St. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Kladně ze dne 20. 2. 1998, kterým byla stěžovatelce udělena pokuta 10.000,- Kč, za podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území města Kladna bez příslušného souhlasu. Stěžovatelka je přesvědčena, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem a tudíž se jedná o akt nicotný. Pokud pak bylo potvrzeno odvolacím orgánem, došlo tím k porušení ustanovení zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, jež upravují kompetenci správních orgánů. Současně tím podle jejího názoru došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť státní moc nebyla uplatněna způsobem, který stanoví zákon a čl. 79 odst. 1 Ústavy, neboť o zásahu do práv stěžovatele nerozhodl správní orgán s působností stanovenou zákonem. Pokud za uvedeného stavu Krajský soud v Praze správní žalobu zamítl, neposkytl uvedeným ústavním právům stěžovatelky ochranu, a to v rozporu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i mu předcházející správní rozhodnutí, nálezem zrušil. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, v odpovědi na žádost Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že plně odkazuje na důvody v napadeném rozsudku. Okresní úřad Kladno, referát životního prostředí, se k ústavní stížnosti nevyjádřil a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdal. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu správního spisu Okresního úřadu Kladno, referátu životního prostředí, sp. zn. ŽP 1182/98 Od 249.1 St, Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Závěrům a zjištěním, obsaženým v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Praze, lze tedy v tomto směru stěží cokoli vytknout. Proto vzhledem ke skutečnosti, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutích správních orgánů, a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před Krajským soudem v Praze, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jako zjevně neopodstatněné. Pokud stěžovatelka namítla též porušení čl. 2 odst. 3, čl. 79 odst. 1 a čl. 95 Ústavy, a dále čl. 2 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že uvedená ustanovení sama o sobě nezakládají subjektivní veřejná práva stěžovatelky a představují pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu. I v tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. 3. 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.