IV.ÚS 2932/17
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Co 408/2016-68
- NS 30 Cdo 2599/2017
- ÚS IV.ÚS 2932/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, neboť podal vadné dovolání. Soud se opřel o § 243c odst. 1 o. s. ř., podle něhož dovolání bylo správně odmítnuto kvůli nedostatku konkrétního vymezení právní otázky. Stěžovatel nepředložil relevantní ústavně právní argumentaci, jen obecné námitky proti rozhodnutí. Ústavní stížnost byla proto považována za částečně nepřípustnou a zjevně neopodstatněnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. et Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 2599/2017-83, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 28 Co 408/2016-68, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 19 C 307/2015-35, žalobu stěžovatele o náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 218 042 Kč, které se domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 28 Co 408/2016-68; dospěl k závěru, že stěžovateli nemohla vzniknout nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení ani nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jelikož v jeho věci nebylo žádné rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 2599/2017-83 - pro vady, které stěžovatel neodstranil podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nevymezil žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, od jejíhož řešení se měl dovolací soud odchýlit (§ 237 o. s. ř.). Stěžovatel v dovolání uvedl pouze, že požaduje, aby: "dovolací soud posoudil věc jinak než soud odvolací". Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel tvrzení o porušení svých ústavních práv nepodpořil žádnou relevantní ústavně právní argumentací; veškeré uplatněné námitky se týkají rozkazního řízení, o jehož ústavnosti již dříve Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2955/14. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem. Stížnost je však částečně nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a částečně zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval - stěžovatel podal vadné dovolání. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů, a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti, je skutečnost, že Ústavní soud svoji přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným - po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz např. nález ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). Stěžovatel musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může obrátit na Ústavní soud (viz nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07). V nyní souzené věci však stěžovatel podal vadné dovolání, čímž tuto podmínku nesplnil. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání; nevyložil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel měl povinnost uvést posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem tvrzená nesprávnost právního posouzení spočívá (§ 241a odst. 3), nic takového však neučinil a formuloval pouze obecné, a tedy vadné námitky. Stěžovatel nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož, bylo jeho dovolání (mimořádný opravný prostředek) správně odmítnuto pro vady jako neprojednatelné. V takovém rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat žádný zásah do ústavních práv stěžovatele a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná - k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.