IV.ÚS 2936/09
V PLATNOSTI- OS Ostrava 84 C 158/2004
- KS Ostrava 8 Co 302/2008
- NS 33 Cdo 3127/2009
- ÚS IV.ÚS 2936/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené pro její podání proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně. Soud uznal, že lhůta začíná po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla odmítnuta jako neopodstatněná, protože soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí soudů I. a II. stupně, protože stížnost nebyla podána včas.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3127/2009 ze dne 26. 8. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 302/2008 ze dne 10. 9. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 84 C 158/2004 ze dne 19. 7. 2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení, v němž stěžovatel měl postavení žalovaného, jemuž soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování s podrobným zdůvodněním shora označeným rozsudkem stanovil povinnost zaplatit žalobci, z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo, částku 68.523,50 Kč s příslušenstvím a vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 72.800,- Kč žalobcem zamítl. Odvolací soud následně, rovněž s podrobným zdůvodněním, rozsudek soudu I. stupně v záhlaví označeným rozhodnutím jako věcně správný potvrdil. O dovolání podaném stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl v podstatě s odůvodněním, že v daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatel však argumentaci nesprávného právního posouzení věci založil výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění, tento dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. však v případě dovolání, opírajícího se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít nelze, neboť neslouží k řešení právních otázek. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel rozebírá průběh dosavadního řízení, obecným soudům vytýká neprovedení všech jím navržených důkazů a nesprávné zhodnocení provedeného dokazování, přičemž provádí vlastní hodnocení důkazů a dovolává se judikatury Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, zákazu svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů a zjištěného skutkového stavu, nestranného řízení a rovného postavení účastníků a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl. Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - pak dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány. Stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem nevymezil a nesprávné právní posouzení dovozoval pouze z vlastní verze skutkového stavu. Dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 12. 11. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2009 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.