IV.ÚS 2938/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SOCIETE AIR FRANCE, sídlem 45 Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex, Tremblay en France, Francouzská republika, jednající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu SOCIETE AIR FRANCE-obchodní zastoupení, sídlem Evropská 846/176a, Praha 6, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2025 č. j. 19 Co 201/2025-46 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2025 č. j. 8 C 369/2024-28, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Pavla Chyby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Stěžovatelka - letecká společnost - brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení, v bagatelní výši. Domáhá se překonání nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 ze dne 9. 10. 2024. Podle Ústavního soudu je však její ústavní stížnost (obdobně jako v jiných řízeních) zjevně neopodstatněná.

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

2. Vedlejší účastník (spotřebitel) se žalobou z května 2024 proti stěžovatelce (letecké společnosti) domáhal uložení povinnosti zaplatit 600 EUR s příslušenstvím kvůli zpoždění letu [podle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů].

3. V lednu 2025 Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") řízení zastavil, protože vedlejší účastník vzal žalobu v celém rozsahu zpět s ohledem na úhradu žalované částky (výrok I.); stěžovatelce zároveň uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 11 237 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.) [usnesení č. j. 8 C 369/2024-28 ze dne 31. 1. 2025].

4. V červenci 2025 Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání stěžovatelky výrok II. prvostupňového rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.); stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1 452 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) [usnesení č. j. 19 Co 201/2025-46 ze dne 14. 7. 2025]. Dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro aplikaci § 14b advokátního tarifu o snížené odměně, a to s odkazem na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatu rozsáhlé argumentace - kterou stěžovatelka obdobně uplatnila již v řadě jiných ústavních stížností, a není ji proto třeba podrobně rekapitulovat - lze shrnout následovně:

6. Ústavní soud by měl překonat nález sp. zn. I. ÚS 3241/23, ve kterém dovodil, že pokud obecný soud přizná žalobci (spotřebiteli) s právem na kompenzaci za zpožděný let jen sníženou odměnu za zastupování advokátem podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu s tím, že jím zvolený advokát zastupuje při vymáhání obdobných práv i jiné osoby, poruší tím právo žalobce na soudní ochranu. Nález byl vydán protiústavním postupem v rozporu s § 23 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se v něm nevypořádal s předchozí judikaturou, podle které lze totožný základ argumentace u formulářových žalob odhalit rovněž díky jednotě v osobě advokáta spotřebitelů [především nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) a navazující usnesení].

7. Ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23, ani obecné soudy ve věci neprovedly test proporcionality. Provedený výklad § 14b odst. 1 advokátního tarifu má disproporční dopady na letecké společnosti: porušuje presumpci jejich poctivosti a přetváří náhradu nákladů řízení ve faktickou sankci. Soudy závěry nálezu aplikují formalisticky a mechanicky, bez posouzení okolností konkrétního případu. Ochrana spotřebitele přitom nemůže být absolutizována. Řízení v posuzované věci bylo zahájeno na základě tzv. formulářové žaloby (představovalo pouhý jednoduchý administrativní postup).

8. Soudy neprovedly a opomenuly důkaz obchodními podmínkami společnosti Click2Claim, s níž vedlejší účastník při vymáhání pohledávky spolupracoval, a která stejné služby nabízí hromadně prostřednictvím internetového portálu. Z těchto podmínek přitom vyplývá, že případně přiznané náklady řízení nebudou vyplaceny spotřebitelům, a že těm je předem a povinně určen advokát touto společností. Uvedený model ("No Win No Fee") představuje účelové obcházení smyslu § 14b advokátního tarifu, které Ústavní soud aprobuje odkazem na ochranu "slabší strany", zatímco jde o systematické podnikání obchodních korporací. Závěry Ústavního soudu tvoří ještě větší nepoměr mezi stranami s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně aplikace § 142a občanského soudního řádu a absenci předžalobní výzvy.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o něm rozhodne meritorně nálezem.

10. Stěžovatelka svojí ústavní stížností brojí proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 Ústavní soud ovšem přímo uvedl, že ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti [stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.), bod 34)].

11. Stěžovatelce se v nyní posuzované věci "významný přesah vlastního zájmu" - odůvodňující výjimečný zásah Ústavního soudu do primární kompetence civilních soudů - prokázat nepodařilo. Stěžovatelka (stejně jako v řadě dalších ústavních stížností) rozporuje výklad § 14b odst. 1 advokátního tarifu, jež Ústavní soud přijal v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 ve vztahu k žalobám spotřebitelů proti leteckým společnostem. Stejně jako v dalších případech však Ústavní soud dospěl k závěru, že pádné důvody pro překonání zmíněného nálezu postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu nyní neexistují (shodně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2551/25 ze dne 25. 9. 2025 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3251/25 ze dne 12. 3. 2026; a dále usnesení sp. zn. III. ÚS 2186/25 ze dne 4. 12. 2025 týkající se jiné letecké společnosti, avšak totožné otázky).

12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 podrobně vysvětlil, proč se tehdy řešená věc významně lišila od věci nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11. Spory o náhradu za zpožděný let mezi cestujícím jako slabší smluvní stranou a leteckým dopravcem jako podnikatelem nelze bez dalšího ztotožňovat s případy tzv. formulářových žalob podávaných z důvodu jízdy bez platného jízdního dokladu, ve kterých původní věřitelé obchodovali s pohledávkami vůči spotřebitelům a právo na peněžitá plnění vymáhali noví nabyvatelé pohledávek, jejichž zisk byl generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, jež významně převyšovaly původní dluh spotřebitele (viz bod 32 nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23). Odkazuje-li stěžovatelka na dřívější usnesení Ústavního soudu, ze kterých dovozuje protichůdné závěry oproti nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23, lze pouze podotknout, že jsou to pouze nálezy Ústavního soudu, které jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné (viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 643/24 ze dne 22. 4. 2026, bod 39). I kdyby byl nález sp. zn. I. ÚS 3241/23 s dřívějšími usneseními v rozporu, důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu by to nezakládalo (nadto srov. bod 31 nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23).

13. Namítá-li stěžovatelka, že civilní soudy aplikují závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 mechanicky, nevysvětluje, v čem by měly být skutkové i právní okolnosti jejího sporu odlišné. Závěry nálezu podle Ústavního soudu byly na posuzovanou věc stěžovatelky plně aplikovatelné a pro obecné soudy závazné ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Řídily-li se soudy nálezem ve skutkově téměř totožné věci, nelze z toho bez dalšího usuzovat na protiústavně mechanický či formalistický postup.

14. Přestože městský soud formálně nerozhodl o neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů, je právě v kontextu závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 zřejmé, že na výsledek sporu nemohly mít vliv. Závěr o nadbytečnosti důkazů je patrný z bodu 9 napadeného usnesení městského soudu, resp. z citované pasáže závěru Ústavního soudu, podle něhož "argumentace [...] ve vztahu k aktivitám právního zástupce stěžovatele, nabízejícího své služby [...] v oblasti náhrady škody podle nařízení č. 261/2004 (Click2Claim s. r. o.) je pro posouzení ústavnosti aplikace § 14b advokátního tarifu [...] zcela irelevantní. Je věcí právního zástupce stěžovatele, jakou odměnu si za poskytování právních služeb s klientem sjedná. Způsob sjednání odměny nemůže nijak ovlivnit úvahu soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a o ústavně souladné aplikaci § 14b advokátního tarifu" (bod 38 nálezu). Není tedy zřejmé, jak by kasační zásah Ústavního soudu mohl právní postavení stěžovatelky zlepšit.

15. Konečně, tvrdí-li stěžovatelka, že ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23, ani obecné soudy v posuzované věci neprovedly test proporcionality a nezohlednily disproporční dopady provedeného výkladu § 14b odst. 1 advokátního tarifu na letecké společnosti, nelze s ní souhlasit. Ústavní soud v bodě 40 nálezu výslovně uvedl, že opačný výklad by leteckou společnost mohl vést "k odpírání dobrovolného plnění, a tím protiprávnímu jednání [...] neboť v případě svého neúspěchu v soudním sporu [by byla povinna] hradit náklady řízení v pro ni marginální výši, které jsou ještě sníženy aplikací § 14b advokátního tarifu.". Poměřování dopadů zvoleného výkladu tedy Ústavní soud provedl. Nesouhlasí-li s ním věcně stěžovatelka, neznamená to nutně, že byla porušena její základní práva. V tomto smyslu lze pak k její argumentaci o údajné "presumpci viny a nepoctivosti všech leteckých dopravců" dodat, že v odkazovaném nálezu nebylo stěžovatelce ani jiným dopravcům vytýkáno nekalé či účelové jednání spočívající v systematickém odpírání plnění spotřebitelům. Ústavní soud pouze vyložil, že zvolený výklad právní úpravy přispívá k předcházení takovým situacím (viz bod 40 nálezu).

V. Závěr

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu