IV.ÚS 2940/14
V PLATNOSTI- MS Praha Nt 203/2006-144
- VS Praha 6 To 23/2014
- ÚS IV.ÚS 2940/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soudy prvního a druhého stupně správně zhodnotily, že nově předložené skutečnosti nejsou důkazem dříve neznámým, který by mohl ovlivnit výsledek původního rozsudku. Ústavní soud nepřebírá posouzení důkazů prováděné trestními soudy, ani nevyhodnocuje jejich závěry. Právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v řízení ani rozhodnutí podle očekávání strany.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha, Kořenského 15/1107, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2014 č. j. Nt 203/2006-144 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 6 To 23/2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2002. V této věci byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003 č. j. 49 T 10/2002-807, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry trestních soudů, které vedly k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel namítá průtahy v řízení o jeho návrhu o povolení obnovy řízení. Uvádí, že soud prvního stupně o jeho návrhu rozhodl po osmi letech od jeho podání a po více než sedmi letech od rozhodnutí o přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody. Dále tvrdí, že obecné soudy nevěnovaly pozornost obsahu důkazu, který stěžovatel vnímal jako zásadní pro rozhodnutí o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Tímto důkazem byla nová výpověď stěžovatele týkající se průběhu jednání, které vyústilo v jeho odsouzení pro výše uvedený trestný čin podvodu. V nové výpovědi stěžovatel uvedl, že Komerční bance, a. s., poskytující úvěr, byla skutečnost, za jakým účelem budou využity uvolněné prostředky, známa a banka tedy nebyla uvedena v omyl. Stěžovatel také vylíčil okolnosti, které mu v původním řízení bránily, aby tuto skutečnost uváděl, a k jejich ověření navrhl provedení řady důkazů. Podle stěžovatele je třeba jeho novou výpověď považovat za důkaz soudu dříve neznámý. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje souvislosti případu a skutečnosti, které vysvětlují, proč v původním řízení neuváděl všechny relevantní okolnosti. Postup soudu, který rezignoval na provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů na podporu věrohodnosti jeho tvrzení, není podle stěžovatele ústavně konformní a odporuje čl. 6 Úmluvy. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů o předložených důkazech a jejich právní relevanci závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12). V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval argumenty stěžovatele, které uvedl ve svém návrhu. Porovnal nově navrženou skutečnost se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a objasnil důvody, pro které neshledal naplnění podmínek pro obnovu řízení. Konstatoval především, že podstatná část argumentace stěžovatele se vztahuje k osobě původně spoluobžalovaného JUDr. V. K. a ke znevěrohodnění jeho tehdejší výpovědi jako obžalovaného a k závěru, že stěžovatel se žalovaného jednání nedopustil, a naopak to byl on, kdo byl obětí JUDr. V. K. Městský soud k tomu objasnil, že neprováděl podrobnější dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení, zejména s ohledem na skutečnost, že podstatná část navrhovaných důkazů není důkazy novými, neboť se vztahují k okolnostem, které byly již dříve posuzovány v rámci hlavního líčení. Byť v konečné fázi došlo ke zproštění JUDr. V. K., nelze konstatovat, že soud prvního stupně v době svého rozhodování nedisponoval informacemi, které by mohly vnést jiné světlo ve vztahu k jednání stěžovatele. Pokud jde o jeho odsouzení, soudy obou stupňů nevycházely pouze z výpovědí odsouzených, ale i z dalších důkazů. Soud prvního stupně rozvedl i další důvody, pro které dospěl závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení v posuzované věci nebyly splněny, a proto návrh stěžovatele zamítl podle § 283 písm. d) trestního řádu. Stížnostní soud se ztotožnil s náhledy soudu prvního stupně a s odkazem na jeho závěry zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces neodpovídá skutečnosti. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Ohledně námitky stěžovatele na nepřiměřenou délku soudního řízení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvádí, že by využil některý z procesních prostředků obrany proti průtahům v řízení, jež mu dává zákon o soudech a soudcích. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu