Ústavní soud · Rozhodnutí

IV. ÚS 298/05

Rozhodnuto 2005-08-08 · ECLI:CZ:US:2005:4.US.298.2005

Právní věta

> Ústavní soud i svými nálezy podpořil judikaturu Nejvyššího soudu stojící na stanovisku, že existence speciálních restitučních zákonů (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích nebo zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) brání těm osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků podle těchto předpisů se svého vlastnické práva nedomohly, domáhat se jej podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tedy např. i cestou určovací žaloby. V žádném ze svých nálezů či stanovisek však Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb. byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných.
To, že žádný zákonodárce po přijetí citovaného zákona, novelizovaného zákonem č. 338/1991 Sb., nepřistoupil k přijetí obecného restitučního zákona, jehož účelem by byla skutečná, byť i dle rozumných kritérií omezená, restituce majetku církví, s sebou nenese žádné jiné důsledky, než že takový restituční zákon v právním řádu České republiky neexistuje a že tedy církve nemají na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou za obecně vymezených restitučních podmínek své dříve jim vlastnicky náležející věci restituovat. V žádném případě ovšem neexistence takovéhoto předpisu nemůže přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, dle kterého se podle obecných předpisů právnické osoby v tomto zákoně uvedené svého vlastnictví domáhat nemohou. Takový závěr by byl jednak v rozporu s principem rovnosti v právech (neboť v zákoně vyjmenované právnické osoby by byly tohoto práva, a to jen výkladem zákona zbaveny, kdežto tam neuvedené právnické osoby by toto právo nadále měly) a současně i v rozporu s principy demokratického právního státu (neboť je nepřijatelné, aby až do účinnosti citovaného zákona právem žalovat o určení vlastnictví některé církevní právnické osoby disponovaly, kdežto po jeho účinnosti jen v důsledku toho, že v podstatě nepatrná část jejich majetku byla zákonodárcem prohlášena za jejich vlastnictví, toto právo ztratily). <

Citované zákony (10)

Rubrum

> Ústavní soud i svými nálezy podpořil judikaturu Nejvyššího soudu stojící na stanovisku, že existence speciálních restitučních zákonů (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích nebo zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) brání těm osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků podle těchto předpisů se svého vlastnické práva nedomohly, domáhat se jej podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tedy např. i cestou určovací žaloby. V žádném ze svých nálezů či stanovisek však Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb. byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných. To, že žádný zákonodárce po přijetí citovaného zákona, novelizovaného zákonem č. 338/1991 Sb., nepřistoupil k přijetí obecného restitučního zákona, jehož účelem by byla skutečná, byť i dle rozumných kritérií omezená, restituce majetku církví, s sebou nenese žádné jiné důsledky, než že takový restituční zákon v právním řádu České republiky neexistuje a že tedy církve nemají na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou za obecně vymezených restitučních podmínek své dříve jim vlastnicky náležející věci restituovat. V žádném případě ovšem neexistence takovéhoto předpisu nemůže přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, dle kterého se podle obecných předpisů právnické osoby v tomto zákoně uvedené svého vlastnictví domáhat nemohou. Takový závěr by byl jednak v rozporu s principem rovnosti v právech (neboť v zákoně vyjmenované právnické osoby by byly tohoto práva, a to jen výkladem zákona zbaveny, kdežto tam neuvedené právnické osoby by toto právo nadále měly) a současně i v rozporu s principy demokratického právního státu (neboť je nepřijatelné, aby až do účinnosti citovaného zákona právem žalovat o určení vlastnictví některé církevní právnické osoby disponovaly, kdežto po jeho účinnosti jen v důsledku toho, že v podstatě nepatrná část jejich majetku byla zákonodárcem prohlášena za jejich vlastnictví, toto právo ztratily). <

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 8. 8. 2005 v senátě v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Č. p. T. J. zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000, čj. 11 C 219/98-36, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001, čj. 11 Co 102/2001-52 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, čj. 20 Cdo 1335/2003-73, za vedlejšího účastenství České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, za souhlasu účastníků s upuštěním od ústního jednání, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000, čj. 11 C 219/98-36, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001, čj. 11 Co 102/2001-52 se zrušují.

Poučení

I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dně 23. 5. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2005 se domáhala stěžovatelka zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu vytýkala, že rozhodly o její žalobě na určení vlastnictví na podkladě zcela chybné aplikace zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, neboť oba tyto soudy měly - dle stěžovatelky mylně - zamítnout určovací žalobu stěžovatelky podanou dle obecných občanskoprávních předpisů výlučně proto, že dle jejich přesvědčení aplikace občanského zákoníku byla právě v důsledku existence citovaného zákona vyloučena. V obsáhlé polemice s tímto právním názorem stěžovatelka namítala, že v důsledku tohoto právního názoru bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených Ústavou, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, kterým napadla rozsudek odvolacího soudu, uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, že dle jejího mínění bylo dovolání podáno včas a že Nejvyšší soud nesprávně vyložil si přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád v relevantních ustanoveních týkajících se lhůty pro podání dovolání; tím měl Nejvyšší soud upřít stěžovatelce spravedlivé posouzení věci a tak porušit v ústavní stížnosti citovaná ustanovení Listiny. II. Ústavní soud vyžádal si spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 11C 219/98 a připojil i vlastní spis III. ÚS 536/01 na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala. Z těchto spisů bylo zjištěno, že návrhem na zahájení řízení doručeným Okresnímu soudu v Opavě dne 10. 12. 1998 domáhala se stěžovatelka proti České republice-Okresnímu úřadu v Opavě vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí v žalobě uvedených je navrhovatel, tedy stěžovatelka. Žalobní tvrzení bylo opřeno o to, že stěžovatelce bylo v příslušné vložce pozemkové knihy pro Katastrální území Opava-město vloženo vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem. Tyto nemovitosti však byly darovací smlouvou ze dne 29. 8. 1958 převedeny Náboženskou maticí v Praze na československý stát - finanční odbor Rady ONV v Opavě. Stěžovatelka v žalobě poukázala na to, že Náboženská matice v Praze nebyla oprávněna, jakožto nevlastník (nýbrž toliko správce), nemovitosti jí vlastnicky nenáležející darovat státu a pokud tak učinila, zatížila převod absolutní neplatností darovací smlouvy, která dle žalobkyně byla jak v rozporu s vyhláškou Státního úřadu pro věci církevní č. 351/1950 Ú.l., tak i s ust. § 9 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. Naléhavost právního zájmu shledávala stěžovatelka (žalobkyně) v rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným vlastnictvím sporných nemovitostí. Soud prvého stupně žalobu rozsudkem čj. 11 C 219/98-15 ze dne 10. 11. 1999 zamítl, a to, ve stručnosti řečeno, proto, že dle jeho názoru byť je zákon č. 298/1990 Sb. vystavěn na jiných zásadách než ostatní restituční zákony, jde přesto o lex specialis, takže dle nalézacího soudu při neuvedení sporných nemovitostí v příloze tohoto zákona nelze se s ohledem na speciální zákonnou úpravu domáhat určení vlastnictví k tomuto majetku podle obecných ustanovení občanského zákoníku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2000, čj. 11 Co 69/2000-29 napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě zrušil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil právní názor, dle kterého zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti žaloby je vztah mezi obecným předpisem tj. občanským zákoníkem a zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; odvolací soud se kriticky vyslovil k právnímu názoru, o který opřel nalézací soud svůj zamítavý rozsudek, neboť dle jeho názoru "nelze kategoricky daném případě vyloučit aplikací obecných předpisů"; dále odvolací soud výslovně uvedl: "...v projednávané věci je sice žalobce uveden v zákoně č. 298/1990 Sb. jako subjekt oprávněný k nemovitému majetku ve smyslu § 1 odst. 1 zákona, avšak nikoli k majetku, jež je předmětem tohoto sporu, což dle názoru odvolacího soudu neznamená nic jiného, než to, že právě v příloze uvedený nemovitý majetek byl ke dni účinnosti zákona prohlášen za vlastnictví žalobce. Ve vztahu k jinému majetku, tedy k nemovitostem, jež jsou předmětem tohoto sporu, tento zákon aplikován být nemůže. Lze přisvědčit žalobci, že výklad, který zaujal okresní soud, by skutečně pro žalobce znamenal, že po 19. 7. 1990 (nabytí účinnosti zákona č. 298/1990 Sb.) připravil žalobce o možnost vyžalovat dle obecného předpisu vlastnické právo k nemovitostem, ač tuto možnost žalobce do nabytí účinnosti zákona č. 298/1990 Sb. nepochybně měl." V následném řízení Okresní soud v Opavě znovu rozsudkem ze dne 11. 10. 2000 (již napadeným ústavní stížností) žalobu zamítl. Přisvědčil sice žalobkyni, že má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k předmětným parcelám, jakož i tomu, že Náboženská matice nebyla oprávněna darovat předmětné pozemky státu, v důsledku čehož (jakož i pro absenci předchozího souhlasu orgánu státní správy) byla darovací smlouva ze dne 29. 8. 1958 neplatná, avšak opětovně s odkazem na neuvedení žalovaných pozemků ve výčtu přílohy č. 1 zákona č. 298/1990 Sb. pro nedostatek věcné legitimace žalující strany žalobu zamítl. Opětovnému odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (při částečně jiném složení rozhodujícího senátu) nevyhověl a svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2001 (napadeným ústavní stížností) rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, přisvědčil odvolací soud správnosti právního názoru soudu nalézacího a v přímém rozporu se svým předcházejícím kasačním rozhodnutím uvedl, že "...není subjekt, který je podle zákona č. 298/90 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze zákona, legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice řeholním řádům a kongregacím byl odňat při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není". I odvolací soud uznal, že darovací smlouva ze dne 29. 8. 1958 není platná, avšak právě pro existenci speciálního restitučního předpisu shodl se s nalézacím soudem v názoru, že majetek, který v zákoně č. 298/96 Sb. (správně 298/1990 Sb.) uveden není, restitučnímu režimu nepodléhá a příslušný subjekt se nemůže domoci určení vlastnického práva dle obecných předpisů. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci odvolatelky dne 13. 7. 2001 a týž podal u Okresního soudu v Opavě dne 10. 9. 2001 proti němu dovolání. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 27.10.2004 (rovněž napadeným ústavní stížností) odmítl jako opožděné, neboť podle části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Souběžně s dovoláním podala stěžovatelka dne 7. 9. 2001 proti rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu ústavní stížnost. Tu Ústavní soud po zjištění, že ve věci bylo podáno dovolání, odmítl jako předčasně podanou usnesením ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. III. ÚS 536/01 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Ústavní soud ve shodě se zákonem o Ústavním soudu vyžádal si od účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení k podané ústavní stížnosti vyjádření. Okresní soud v Opavě ve vyjádření ze dne 20. 6. 2005 odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jeho rozsudkem potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu byly porušeny čl. 90 Ústavy, čl. 11 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní stížnost označil nalézací soud za neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 14. 6. 2005 navrhl ústavní stížnost zamítnout, popř. odmítnout, přičemž toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR připomenul, že jeho rozhodnutí odpovídalo konstantní a též publikované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i soudu Ústavního a vyjádřil názor, že stěžovatelka kritické přechodné ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. při jiné jeho interpretaci podrobuje pouhé polemice s již ustáleným a dosud účinně nezpochybněným výkladem obecných soudů. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost pro nedůvodnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník - Úřad pro zastupování ve věcech majetkových - se ve svém vyjádření ztotožnil s právními názory nalézacího i odvolacího soudu, odkázal s konkrétní citací na judikaturu Nejvyššího soudu v podobných případech a připomenul, že názor Nejvyššího soudu koresponduje i názoru, který vyjádřil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 280/96 publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (dále jen "Sb. nálezů") ve sv. 6, pod č. 33 na str. 607-609. Účastníci řízení před Ústavním soudem vyslovili souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání, a protože Ústavní soud neshledal, že by bylo možno od tohoto jednání očekávat další objasnění věci, od něj upustil ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. IV. Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zvážit, zda podaný návrh je schopen meritorního přezkumu. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost neobsahuje formální vady, byla podána osobou oprávněnou, která byla v řízení před Ústavním soudem řádně zastoupena a že Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Zvláštní pozornost věnoval Ústavní soud otázce včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud již dříve judikoval, že v případě podání opožděného popř. nepřípustného dovolání nepočíná běžet lhůta 60 dnů kogentně stanovená zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavní soudu) až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (srov. např. usnes. IV. ÚS 45/04, IV. ÚS 592/03, nepubl., IV. ÚS 45/04 publ. in Sb.nálezů, sv. 33, str. 523). V posuzované věci bylo stěžovatelkou podáno dovolání až po lhůtě zákonem stanovené, které v souladu s existujícím právním řádem Nejvyšší soud správně odmítl (k tomu viz další část odůvodnění tohoto nálezu), takže za běžného chodu událostí předcházejících podání posuzované ústavní stížnosti musela by tato být pro opožděnost odmítnuta. V daném případě však k takovému kroku Ústavní soud přikročit nemohl, neboť nelze ponechat stranou jeho úvah usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 536/01 ze dne 23. 6. 2003. V tomto usnesení Ústavní soud shledal tehdy podanou ústavní stížnost za nepřípustnou právě proto, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž výslovně uvedl, že po rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání tato bude moci v budoucnu případně napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů, která mu předcházela. Pakliže by tedy nyní Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro opožděnost, dopustil by se tím odepření spravedlnosti; je zcela vyloučeno, aby ústavní stížnost téhož účastníka napadající tatáž rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud nejprve odmítl pro předčasnost a posléze odmítl pro opožděnost. Považuje tedy Ústavní soud v daném případě ústavní stížnost za včas podanou (srov. též usnesení I. ÚS 621/99). Z dále uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí ústavním deficitem. Při posuzování otázky, zda je přípustné při nikoliv vadném rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumávat předcházející rozsudky soudů nižších instancí, dospěl Ústavní soud k závěru, že v kontextu všech okolností posuzovaného případu to možné jest, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelčina dovolání není rozhodnutím meritorním, nýbrž toliko rozhodnutím, jímž dovolací soud deklaroval, že se dovoláním v dané věci pro jeho opožděné podání nemůže věcně zabývat. Ústavní stížnost proti předcházejícím rozsudkům obecných soudů je proto přípustná; jinak by tomu zajisté bylo v případě, kdy by Nejvyšší soud věcně v důsledku podaného dovolání rozsudek dovoláním napadený přezkoumával. V. Po zvážení obsahu podané ústavní stížnosti s přihlédnutím k obsahu vyžádaných spisů a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná. VI. Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost ve vztahu k stěžovanému usnesení Nejvyššího soudu; v této části ji tudíž Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Právní názory vyjádřené v tomto usnesení jsou i podle názoru Ústavního soudu zcela v souladu s relevantními ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., přičemž pro stručnost je možno na odůvodnění naříkaného usnesení Nejvyššího soudu odkázat. Judikatura Nejvyššího soudu upínající se k výkladu přechodných ustanovení cit. zákona je ostatně podporována i stabilizovanou judikaturou Ústavního soudu (např. usnes. IV. ÚS 139/04) a Ústavní soud nemá důvodu, aby se od již dříve jím vyjádřených názorů v této věci odchyloval. Polemika stěžovatele s právními názory Nejvyššího soudu navíc není sto vnést do věci rozměr ústavněprávní. VII. Pokud však jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, považuje Ústavní soud tato rozhodnutí za zasahující do základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to z důvodů dále uvedených. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru nalézacího soudu, podle něhož řízení před ním vedené netrpělo deficitem spravedlivého procesu. V dané věci nelze přehlédnout, že soud prvého stupně po vydání prvého zamítavého rozsudku zcela ignoroval pro něho závazný právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu; naopak v rozporu s tímto právním názorem znovu, a v podstatě z týchž důvodů jako poprvé, žalobu zamítl. Tím nalézací soud prakticky zcela popřel význam odůvodnění kasatorního rozhodnutí soudu druhé instance, což ve svých důsledcích nutně muselo vést stěžovatelku k přesvědčení o tom, že nalézací soud porušil flagrantním způsobem ust. § 226 o. s. ř. (stěžovatelka to ostatně namítla v již podaném odvolání proti prvostupňovému rozsudku). Toto ustanovení obsahuje nepochybně kogentní právní normu, přičemž neuposlechnutí příkazu plynoucího z takové právní normy je Ústavním soudem setrvale kvalifikováno jako porušení základního práva na spravedlivý proces. Ani potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu není z tohoto pohledu přesvědčivé, zvláště vezme-li se v úvahu, že tento soud v naprostém rozporu s předcházejícími svými právními názory potvrdil rozsudek, který ponechal tyto názory zcela stranou. Z toho lze soudit, že odvolací soud pokračoval porušováním základních práv stěžovatelky. Ústavní soud uznává, že judikatura obecných soudů nemůže býti neměnná a že má právo podléhat rozumnému vývoji. Avšak při vývoji judikatury je třeba v individuálních případech dbát nejen na procesní i hmotná práva konkrétních účastníků a neuvrhovávat je do totální nejistoty, co v jejich případě právem je a co není, neboť stane-li se tak (jako v rozhodovaném případě), dochází tím nutně k podlamování jejich důvěry ve spravedlivost justice a tedy i v demokratický právní stát, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 odst. 1 Ústavy. V každém případě ovšem musí se judikatura obecných soudů, upínající se k výkladu jednoduchého práva, řídit úvahami, které neponechávají stranou aspekt ústavněprávní; naopak jeho respektování je nutnou podmínkou, bez níž interpretace podústavních předpisů ocitá se na půdě protiústavní. Obecnými soudy provedená interpretace vztahu občanského zákoníku a zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, tedy řešení otázky, zda existence tohoto zákona vylučuje či nevylučuje aplikaci obecných ustanovení občanského práva ve sporech o určení vlastnictví, byla právě z pohledu ústavněprávního chybná a ve svých důsledcích vedla k dotčení práva stěžovatelky na ochranu jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Byť se napadená rozhodnutí odkazují na (explicitně necitovanou) judikaturu Nejvyššího soudu, nemohou v testu ústavnosti obstát. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelka má na určovacím výroku požadovaného rozsudku právní zájem a oba tyto soudy dospěly i k závěru, že stěžovatelce svědčilo před uzavřením darovací smlouvy ze dne 29. 8. 1958 vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Rovněž obecné soudy přisvědčily tvrzení stěžovatelky, že darovací smlouva uzavřená mezi Náboženskou maticí a československým státem byla neplatná. Jediný důvod, o který zamítnutí žaloby resp. potvrzení zamítavého rozsudku opřely, byl závěr, že citovaný zákon č. 298/1990 Sb. vylučuje podle obecných předpisů úspěšně žalovat na určení vlastnictví té církevní právnické osobě, která jest v uvedeném zákonu (jeho příloze) uvedena, pokud sporné nemovitosti v příloze tohoto zákona vyjmenovány nejsou. Jestliže však soudy za 1. přijaly závěr o existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení vlastnictví, za 2. měly za to, že stěžovatelce svědčilo vlastnické právo před tím, než Náboženská matice uzavřela darovací smlouvu ze dne 29. 8. 1958 a za 3. uzavřely své úvahy stran uvedené smlouvy tak, že tato je neplatná, bylo jejich povinností poskytnout ochranu existujícímu vlastnickému právu stěžovatelky a tedy žalobě vyhovět; pakliže tak neučinily, porušily stěžovatelčino základní právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Závěr vedoucí soud prvé instance k zamítnutí žaloby a soud druhé instance k potvrzení zamítavého rozsudku byl v minulosti judikován i Nejvyšším soudem, a to vícekrát; přesně na to odkazuje i vyjádření vedlejšího účastníka. Sama tato skutečnost však není rozhodující pro posouzení ústavnosti uvedené judikatury. Ústavní soud i svými nálezy podpořil judikaturu Nejvyššího soudu stojící na stanovisku, že existence speciálních restitučních zákonů (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích nebo zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) brání těm osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků podle těchto předpisů se svého vlastnické práva nedomohly, domáhat se jej podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tedy např. i cestou určovací žaloby. V žádném ze svých nálezů či stanovisek však Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb. byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných. Při řešení této otázky vyšel Ústavní soud především z úvahy, zda citovaný zákon byl i co do vůle zákonodárce považován za obecný restituční předpis a dále z úvahy, jaký charakter uvedený právní předpis z hlediska právní regulace má. Preambule citovaného zákona uvádí, že zákon byl usnesen "k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku". Zajisté nebylo tedy smyslem tohoto zákona takto způsobené křivdy sice zčásti napravit (a to prohlášením v příloze vyjmenovaných nemovitostí za vlastnictví tam rovněž uvedených právnických osob), ale současně do budoucna těmto osobám zabránit v uplatňování tvrzených majetkových práv cestou žalob podle obecné úpravy občanského zákoníku. Naopak i následně přijímané zákony (např. zákon č. 229/1991 Sb.) předpokládaly, že dojde k vydání obecného restitučního předpisu týkajícího se církevního majetku. I z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 298/1990 Sb., jakož i z rozpravy ve Federálním shromáždění, která přijetí tohoto zákona předcházela, bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že účelem navrhovaného a posléze přijatého zákona nebylo nic více, než umožnit zahájení činnosti řádů a kongregací, tedy jen dílčím způsobem a bez přijetí vysloveně všeobecného předpisu individuálně vyřešit některé křivdy, které se udály ze strany státu ve vztahu ke katolické církvi (srov. všeobecně dostupné prameny ve Společné česko-slovenské digitální knihovně na www.psp.cz). To, že žádný zákonodárce po přijetí citovaného zákona, novelizovaného zákonem č. 338/1991 Sb., nepřistoupil k přijetí obecného restitučního zákona, jehož účelem by byla skutečná, byť i dle rozumných kritérií omezená, restituce majetku církví, s sebou nenese žádné jiné důsledky, než že takový restituční zákon v právním řádu České republiky neexistuje a že tedy církve nemají na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou za obecně vymezených restitučních podmínek své dříve jim vlastnicky náležející věci restituovat. V žádném případě ovšem neexistence takovéhoto předpisu nemůže přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, dle kterého se podle obecných předpisů právnické osoby v tomto zákoně uvedené svého vlastnictví domáhat nemohou. Takový závěr by byl jednak v rozporu s principem rovnosti v právech (neboť v zákoně vyjmenované právnické osoby by byly tohoto práva, a to jen výkladem zákona zbaveny, kdežto tam neuvedené právnické osoby by toto právo nadále měly) a současně i v rozporu s principy demokratického právního státu (neboť je nepřijatelné, aby až do účinnosti citovaného zákona právem žalovat o určení vlastnictví některé církevní právnické osoby disponovaly, kdežto po jeho účinnosti jen v důsledku toho, že v podstatě nepatrná část jejich majetku byla zákonodárcem prohlášena za jejich vlastnictví, toto právo ztratily). Uvedené závěry plynou též z toho, jak je zákon č. 298/1990 Sb. (jakož i jeho novela) konstruována. Ústavní soud je dalek toho kritizovat po 15 letech jak vůli navrhovatele zákona (vlády České a Slovenské Federativní Republiky), tak vůli zákonodárce (Federálního shromáždění), která přijetí uvedeného zákona předcházela. Tato vůle byla legitimním způsobem přijetím zákona prezentována a zákon se stal součástí československého a posléze českého právního řádu. Avšak je nepochybné, že charakter uvedeného právního předpisu vymyká se běžným zákonným normám, neboť postrádá rysy obecnosti, za jejichž naplnění by obecně definované osoby mohly své restituční požadavky uplatnit. V materiálním slova smyslu uvedený zákon není ničím více, než náhradou individuálních exekutivních rozhodnutí, příp. náhradou individuálních smluvních ujednání mezi státem a jednotlivými právnickými osobami, jimž stát i v době přijetí tohoto zákona mohl vyjmenovaný majetek vrátit; že tak neučinil stalo se z důvodu zřejmě ryze praktických a zejména časových, což Ústavní soud nehodlá podrobovat kritice, ale což v žádném případě nemohlo pro nedostatek všeobecnosti úpravy založit podklad pro názor, že se jedná o obecný restituční předpis. Konec konců již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/2000 vyslovil Ústavní soud závěr, že všeobecnost obsahu je ideálním, typickým a podstatným znakem zákona, a že je třeba odlišovat pojem zákona (právního předpisu) v materiálním smyslu od zákona (právního předpisu) ve smyslu formálním. Již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/04 Ústavní soud potvrdil ústavně konformní závěry obecných soudů, že se stěžovatel, jakožto církevní právnická osoba, může domáhat určení vlastnického práva k majetku podle obecných občanskoprávních předpisů, k čemuž uvedl, že přijetí zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů, řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. nevylučuje, aby se subjekty, na které se tento zákon vztahuje, domáhaly určení vlastnického práva i k jinému, než v tomto zákoně uvedenému majetku, a to podle obecných předpisů občanského práva, neboť citovaný zákon nelze považovat za klasický restituční zákon právě proto, že postrádá charakter obecnosti, čímž se liší od klasických restitučních zákonů, takže se nejedná o speciální právní předpis vylučující aplikaci obecné úpravy. Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvodu od tohoto jím již vyjádřeného názoru se odchýlit. Je skutečností, že v minulosti Ústavní soud v několika podobných, byť skutkově ne zcela shodných případech, podpořil opačný právní názor Nejvyššího soudu (srov. např. nepubl. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 412/01 a další, zejm. např. usnesení Ústavního soudu-soudce zpravodaje I. ÚS 280/96, publ. in Sbírka nálezů sv. 6, str. 607), avšak vzhledem k tomu, že v těchto jiných případech nebylo stanovisko Ústavního soudu prezentováno nálezem, nebyl shledán žádný důvod pro postup senátu Ústavního soudu dle ust. § 23 zákona o Ústavním soudu, a to zvláště s přihlédnutím k nejen již citovanému usnesení sp. zn. I. ÚS 428/04, ale i k tomu, že také např. odmítavé usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 468/99 zjevně vycházelo z úvahy, že zákon č. 298/1990 Sb. neřešil všechny majetkové křivdy spáchané na církevních řádech a kongregacích; tehdy Ústavní soud v důvěře k vyžádanému vyjádření ministerstva kultury a zejména programovému prohlášení vlády vycházel z předpokladu, že obecný zákon týkající se restitucí církevního majetku bude přijat. Z vyložených důvodů proto Ústavní soud zčásti opodstatněné ústavní stížnosti co do požadavku na zrušení rozsudku nalézacího a odvolacího soudu podle ust. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a tyto rozsudky zrušil. Právním názorem Ústavního soudu budou obecné soudy ve své rozhodovací činnosti vázány.

Rubrum

Odlišné stanovisko soudkyně Michaely Židlické

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (12)